Třetí neděle v Lipsku

Tak tu máme zase neděli. Dokonce už třetí od mého příjezdu. Přesně před jedním rokem a jedním dnem jsem sem přijela studovat, čekal mě Orientierungskurs, spousta nových kamarádů a hromada dalších věcí. Chytá mě trošku nostalgie, ale bráním se zuby nehty :) Teď mě čeká něco krapet jiného, ale snad to i tentokrát bude stát za to a já budu mít na co vzpomínat.

Teď už ale zpět k dnešnímu dni, oproti té minulé, teplé a slunečné, byla dnešní neděle sice deštivá a chladná, to ale nic nemění na tom, že to byl opět moc pěkný den. Cestou na ranní mši v Thomaskirche jsme viděli přípravy běžeckého závodu, pro děti byla připravena trasa 1,8 km a pro dospělé 10 km.

Při samotné evangelické bohoslužbě v kostele sv. Tomáše, kde je pohřben J. S. Bach, jsem si uvědomila, že i tady se projevuje ona - pro Němce typická - potřeba pořádku, organizace a systému. Abych byla konkrétní - hned u vstupu dostane každý takový sešitek s aktuálním "programem" bohoslužby, kde jsou nakopírované písně, které se budou zpívat, krom toho ale také modlitby a kázání. 

A mezi tímto vším je vepsáno i to, kdy si mají lidé stoupnout, kdy sednout, kdy si mají podat ruce atd. Myslím, že například pro ty, kteří jsou třeba na mši poprvé, je to velmi přátelský přístup. 

Kromě toho se tu také myslí na lidi trpící celiakií. Po pravdě, nikdy mě nenapadlo, že někdo, kdo má problém s lepkem, vlastně nemůže přijmout hostii. V kostele sv. Tomáše má člověk možnost požádat při přijímání o bezlepkovou variantu hostie, jen musí dát předem znamení.

V rámci celoněmeckého Dne otevřených památek dnes navíc bohoslužbu doprovázel světoznámý chlapecký sbor Thomanerchor. Založen byl v roce 1212 a jako kantor tam působil nějakou dobu také J. S. Bach. Co vám budu povídat, byla to nádhera. 

Vedle toho je pro mě také pokaždé zajímavé vidět ono "přijímání podobojí", které jsem znala vždycky jen z hodin dějepisu. 

V rámci Dne otevřených památek jsme se s kamarádkou odpoledne vydaly ještě na prohlídku starých, dnes bohužel už nefungujících, městských lázní. Stálo to za to.

Lázně fungovaly od roku 1916, a ačkoliv v osmdesátých letech proběhly četné opravy, byly lázně v roce 2004 z důvodu stavebních závad uzavřeny. V současnosti se o jejich renovaci a znovuotevření snaží jedna nadace. Lázně to byly v minulosti věru krásné. Jeden z bazénů byl dokonce opatřen i možností "mořských vln". Fungovaly tam i tzv. psí lázně.

Později odpoledne při procházce centrem jsem našla srdce, nikoliv však na dlani, nýbrž na mezi kostkami chodníku u Nikolaikirche. I při druhém pobytu v Lipsku tu mám stále co objevovat.

S tím jak září pomalu kráčí vpřed, blíží se událost zásadní pro milovníky (a samozřejmě také milovnice) piva. Mnichovský Oktoberfest - navzdory svému jménu - začíná tradičně už o záříjové sobotě (o té příští, jednadvacátého) a končí zpravidla s první říjnovou nedělí. Aby to lidem v Lipsku nebylo líto, pořádá pro ně město vlastní Oktoberfest, ten ale proběhne opravdu celý v říjnu. Obchody tady už teď nabízí potřebnou módní výbavu. 

A jak jsem před pár dny zjistila, dokonce i český e-shop Tchibo nabízí dirndly a spol. Některé věci už jsou i vyprodané. Jen by mě zajímalo, zda je vykoupili Češi nebo Němci, popřípadě ještě Rakušani. Jak jsem se totiž dnes přesvědčila, u nás vyjdou o něco levněj. A Němci jsou spořiví. :)

Druhou část dnešního příspěvku tentokrát obstarají fotky, jež vykreslí obrysy mého uplynulého týdne tady - tedy především volného času, aneb nejen prací a diplomkou je člověk živ :) A ač se to možná nezdá, za celou tu dobu jsem vypila jen dvě piva :)

Takhle to vypadá, když přijede na návštěvu kamarád z ČR. Jde se koupit pivo a pije se pěkně na lavičce v parku. Vrátila jsem se tím do doby svých středoškolských let :)

Ve čtvrtek jsme se vypravili do areálu bývalé továrny, která dnes začíná opět ožívat - galerie, ateliéry, malé firmy, obchod s výtvarnými potřebami nebo jízdními koly, kino a především ještě mnoho nevyužitého prostoru s velkým potenciálem. Byla jsem tam už několikrát, je to přece v mé zamilované čtvrti Plagwitz, ale pokaždé mě tam něco nadchne. Jako třeba tento "Obchod na nic" (nebo "Obchod s ničím"?). Kdo by se chtěl o tzv. Spinnerei dozvědět víc, ať se mrkne sem.

Rozloučím se s vámi dnes jednou pohlednicí z Lipska. Venku už je tma, tak jeden aktuální pozdrav - Lipsko v noci. Pro dnešek tedy ahoj a brzy snad zas "na čtenou" :)

(Lipsko v noci)

Jak tu máme krásně

Dnes jen fotograficky. Pár momentek z nedělní procházky. Byl tu slunečný, ještě téměř letní den.

Lipsko má opravdu hodně zeleně, vedle rozsáhlých parků, v kterých se dá pomalu i ztratit :) a lesa téměř uvnitř města, taky tohle krásné místo. Asi 10 minut pěšky z centra.

Stejně mi ale chybí kopce, kterých se v Lipsku absolutně nedostává...

A ještě jedna fotka z dneška. Kdybyste mi někdo nechtěl věřit, že tady jezdí na kole opravdu téměř každý. Takhle to dnes vypadalo před knihovnou. Měsíc před začátkem semestru.

Mein Leipzig, ich bin zurück!

Jsem zpět, Lipsko! A strávíme spolu pár dalších (doufám, že pěkných) měsíců :)

"Gegen Fernweh hilft nur das Heimweh." (na touhu po cestování pomáhá jen stesk po domově) zpívá ve své písničce Gisbert zu Knyphausen. A u mě se tyhle Fernweh a Heimweh střídají s železnou pravidelností už druhým rokem. Tak se stalo, že jsem hned po návratu z Lipska na konci února začala plánovat brzký návrat. Energie a čas do toho vložené se vyplatily a tak jsem tu zpět. Mám za sebou první týden. Pomalu si zas zvykám. Každým dnem je to lepší a lepší :) A s návratem německých kamarádů začátkem října a zahájením výuky na univerzitě to bude jistě ještě lepší.

Tady jsme s kamarádem odpočívali v pátek odpoledne po celodenním pracovním (já) a studijním (kamarád) snažení v knihovně.  O chvilku pozděj se tam cachtaly děti. Voda byla krásně čistá. Hned bych se tam taky šla cachtat :)

Nevím, jak moc bude tento blog tentokrát živý, ale uvidíme, nechme se překvapit. Jak někteří víte, vydala jsem se do zahraničí tentokrát nikoliv studijně, ale už pracovně. V Jazykovém centru Uni Leipzig budu pomáhat s kursy ruštiny a češtiny pro cizince. 

První den mě čekal hned pěkně v pondělí 1. září. Říkala jsem si v té chvíli, kdo je asi víc nervózní, jestli malí prvňáčci, co jdou poprvé do školy nebo já, co nastupuju poprvé do práce v zahraničí?

Strachy v mém případě ale opravdu nebyly na místě. Moje nadřízená je ještě milejší než v e-mailech, kterých jsme si v uplynulých měsících pár desítek vyměnily a už z nich bylo znát, že to bude určitě fajn paní. Její upřímná radost, že jsem tady, a přívětivá povaha mě moc potěšily. A to, že jsem hned dostala zajímavou práci v ruštině a poměrně velkou časovou flexibilitu, bylo další potěchou. 

Ve středu jsem odevzdala první část práce a ta byla oceněna slovy (ano, vím, že samochvála smrdí, ale mě to prostě potěšilo :)) "Klasse!" a "Wunderbar!". Mám z toho takovou radost, protože práce v zahraničí pro mě byla výzva a mám radost, když se chytám. 

Do toho se mám na začátku října sejít s paní, která učí češtinu, s tím, že coby rodilá mluvčí přiložím ruku k dílu. Do té doby si mám prý promyslet, co bych ráda dělala - zda bych se ráda chodila dívat do hodin, nebo bych chtěla i rovnou učit (ano, ano, ano, stokrát ano! :)), či chystat materiály do hodin nebo pro e-learning. Tomu říkám pracovní stáž! Navíc výuka češtiny pro cizince je pro mě něco jako profesní sen :)

Tolik k mému pracovnímu nasazení. Co se bydlení týče, bydlím opět ve stejné čtvrti (i když původní plán byl bydlet tentokrát jinde, abych poznala i jinou část města), ale ještě blíž centru než minule. Na hlavním náměstí (tzn. na univerzitě, v knihovně, v práci) jsem pěšky za 10 minut. A mám tentokrát i kolo :)

A bydlím s třemi kluky. Což se může na první pohled jevit docela vtipně, ale vládne tu systém! Na úklid je v kalendáři sestaven tzv. Putzplan (neboli úklidový plán) a s úklidem vyjde na každého řada jednou za měsíc. Vedle toho má v kuchyni každý na poličce nad dřezem svoji mísu, kam si odkládá nádobí, které se buď nevejde do myčky (tu máme mimochodem v koupelně :)) nebo se mu to nechce hned umývat. Systém je to super chytrý, řeší to totiž problém "dřezu plného nádobí" a nepříjemnosti spojené s tím, že někdo si po sobě umyje okamžitě každý talířek a někdo jiný nechá plný dřez svého nádobí klidně několik dní. Tyhle situace znám za ta léta spolubydlení moc dobře a jsem ráda, že jich můžu být ušetřena.

A jinak tu vládne pohoda, jazz :)

Krom toho už mám pár milých zážitků s cizími lidmi. Ve čtvrtek jsme byli s kamarádem v jednom podniku a dali si tam polévku, seděli jsme venku a ačkoliv jsme pití a pečivo k polévce dostali skoro hned a bez problémů, s polévkou samotnou na nás pan číšník zapomněl. Nám to ale nějak nevadilo, povídali jsme si a kamarád říkal, že se pak půjde za chvíli zeptat dovnitř. Pak kolem nás ale číšník prošel a uvědomil si to. Hned nám polévky přinesl. Pořád se nám omlouval. My s tím ale opravdu žádný problém neměli, a on byl navíc od samého začátku tak milý. Přestože jsme si nijak nestěžovali a všechno brali s úsměvem, přinesl nám jako pozornost podniku dezert :) 

A včera jsem si zas byla nahlásit pobyt na úřadě a když jsem se úplně zamotala do toho, kdy jsem měla nahlášený pobyt v Německu naposledy, tak jsme se smály obě i s paní úřednicí :) 

Tak snad budou úsměvy doprovázet i další týdny, které mě tu čekají. A snad bude i něco zajímavého, o čem by se dalo psát. Aby to pak stálo za to číst :)

Auf Wiedersehen! Nebo spíš - bis bald!

Dnes jsou tomu přesně dva týdny, co jsem se vrátila do ČR. Nestihla jsem bohužel napsat ještě jeden příspěvek v Lipsku, jak jsem plánovala. Mé poslední týdny a dny tam byly velmi intenzivní a nabité a taky jsem se nechtěla příliš unášet sentimentem a smutnit. Byl to krásný půlrok plný úžasných zážitků a zkušeností. A na otázku jednoho kamaráda, co si odvážím z Lipska jako suvenýr, jsem mohla odpovědět jedině takto: spoustu nových kamarádů z celého světa a hromadu fotek. A pak taky komunikativní němčinu a víc odvahy do všeho :) 

Nejhorší fázi post-Erasmus syndromu už mám snad za sebou, takže jsem schopná už o Lipsku psát a přemýšlet a vzpomínat, aniž bych byla smutná. Vždyť nic neskončilo, všechno teprve začalo.
Teď mi tedy dovolte ohlédnout se ještě jednou za mým životem v Lipsku.

Během posledních dnů jsem stihla snad vše, co jsem stihnout potřebovala, respektive chtěla: procházku podél Karl-Heine Kanal, jet s kamarádem na kolech na výlet k jezeru, natlouct si koleno, jet do Berlína a setkat se tam s kamarádem, se kterým jsem se poznala v Petrohradu, navštívit Bundestag, zajet si s kamarády do Budyšína za lužickými Srby, koupit si knížku v němčině, uspořádat rozlučkovou párty, nafotit si v knihovně knížky, nachodit každý den kilometry a kilometry po Lipsku nebo v nádherných lipských parcích a lesích. Důkazem toho budiž fotky, které níže přikládám :)

Heute bin ich genau zwei Wochen zurück in Tschechien. Ich hab leider einen Artikel noch in Leipzig schreiben nicht geschafft, wie ich geplant habe. Meine letzten Wochen und Tage dort waren sehr intensiv und voll und auch wollte ich nicht zu viel sentimental und traurig sein. Es war ein wunderschönes Halbjahr voll von unvergesslichen Erlebnisen und Erfahrungen. Und wenn ein Freund mich gefragt hat, was nehme ich aus Leipzig als ein Souvenir mit, ich konnte nur so antworten: eine Menge der neuen Freunden aus der ganzen Welt und einen Haufen der Fotos. Und dann habe ich vielleicht auch ein besseres Deutsch und mehr Mut für alles :)

Die schlimmste Phase des Post-Erasmus-Syndroms habe ich schon vielleicht hinter mir, so dass ich schon über Leipzig schreiben, nachdenken und erinnern kann - ohne traurig zu sein. Das ist doch kein Ende, das ist erst ein Anfang.
Jetzt erlauben Sie mir, bitte, noch einmal auf mein Leben in Leipzig zurückblicken.

Während der letzten Tagen hab ich vielleicht alles geschafft, was ich schaffen gebraucht habe, beziehungsweise was ich schaffen wollte: eine Spaziergang entlang des Karl-Heine Kanals, mit einem Freund zum See Rad fahren, das Knie sich anschlagen, nach Berlin fahren und dort mit einem Freund, den ich in Sankt Petersburg kennengelernt habe, Bundestag besuchen, mit den Freunden nach Bautzen zu den Sorben fahren, ein Buch auf Deutsch kaufen, eine Abschiedsparty machen, die Bücher in der Bibliothek fotokopieren, jeden Tag viele Kilometer in der Stadt oder in den herrliche leipziger Parken und Wälder zurücklegen.
Die Fotos unten wie ein Beweis :)

Lipské parky velmi, velmi postrádám
Leipziger Parks vermisse ich sehr

Poslední hodina našeho kursu němčiny: italské tiramisu, německý Kartoffelsalat, japonské brambory s medem a sezamem, české bramboráky atd. atd.

Der letzte Deutschunterricht: italienisches Tiramisu, deutscher Kartoffelsalat, japanische Kartoffeln mit Honig und Sesam, tschechische Kartoffelpuffer und so weiter und so fort.

Moje prezentace na kursu němčiny - o Brně, hantecu a vlivu němčiny na češtinu celkově. Nejvíc se bavil - "překvapivě" - pan učitel :)  A cenu o nejroztomilejší výraz vyhrála "němčina" :)

Meine Präsentation im Deutschunterricht - über Brno, hantec und deutschem Einfluss auf Tschechisch. Am meisten hatte Spaß - "überraschend" - unser Deutschlehrer :) Und am meisten hat allen den Begriff "němčina" (=Deutsch) gefallen :)

Česká rozlučková párty - smažák, nakládaný hermelín, bramboráky a pivo. Celkový počet Čechů na párty - dva. Nejoblíbenější pokrm? Smažený sýr přece. Přes počáteční pochybnosti přihlížejících, kteří se účastnili jeho přípravy, byly ohlasy veskrze nadšené a nejvíc překvapivě - od Francouzů! :)

Die tschechische Abschiedsparty - Käse-Schnitzel, marinierter Camembert, Kartoffelpuffer und Bier. Die Gesamtanzahl der Tschechen auf der Party - zwei. Das Lieblingsgericht? Das Käse-Schnitzel, ohne Zweifel. Obwohl am Anfang und während des Kochen manche Leute ganz viel Zweifeln hatten, waren dann die Reaktionen begeistert und am meisten -  überraschend - von den Franzosen! :)

Půvabný Plagwitz

Anmutiges Plagwitz

Karl-Heine Kanal

Kulkwitzer See

Nádherné pondělí v Berlíně.

Ein wunderschöner Montag in Berlin.

Bundestag

Následek bombardování během 2. svět. války. Dnes protiválečný památník.
Die Folge von der Bombardierung während des Zweiten Weltkrieges. Heute ist das ein Antikriegsdenkmal.

Budyšín, "hlavní město" lužických Srbů. 

Bautzen, die "Hauptstadt" der Sorben.

Moje německé "zu Hause".
Mein deutsches Zuhause.

Cospudener See

Moje japonská kamarádka Yumi.

Meine japanische Freundin Yumi.

Vstříc snům. Nebát se, že cestou k nim spadnete a natlučete si. A když jo, tak co, zas se otřepete. Protože: "Všechny úžasné věci v životě začínají strachem."

Den Träumen entgegengehen. Nicht fürchten, dass ihr auf dem Weg zu ihnen fallt und euch verletzt. Falls ja, dann ihr erholt euch wieder. Da: "Alle tolle Sachen im Leben mit Angst beginnen."

Liebes Leipzig, ich komme bald zurück!

Kein Stress und viel Spaß

Půl roku mého života v Německu se pomalu blíží ke konci. Zbývá mi už jen dva a půl týdne. Dojímat se (zatím) nechci. Místo toho bych se s vámi ráda podělila o to, co mě tu baví, čeho jsem si tu všimla za tu dobu, co tady kolem sebe všechno pozoruju, za tu dobu, co tady žiju. 

Uni Leipzig

Už to tak nějak vypadá, že jsem opravdu úspěšně zvládla semestr na německé univerzitě. Docela fajn pocit. Co se Lipské univerzity týče, nemůžu si vůbec na nic stěžovat. Teda krom jedné ukrutně nudné přednášky na začátku semestru, ten předmět jsem ale naštěstí nebyla povinna absolvovat. Jinak tu všechno běží jako na drátkách, asi zhruba tak, jak byste to od Německa čekali. Celý kampus je jen pár let starý, v menze se dá levně a opravdu chutně najíst a to i v případě, že jste vegetarián či vegan. Knihovny jsou jednoduše perfektní, nikdy jsem neměla problém nějakou knížku najít. A navíc je v nich spousta míst ke studiu, čítáren, studoven a taky kavárna, kde se dá i něco malého sníst. Knihovna v kampusu se otevřená 24 hodin, 7 dní v týdnu. Najdete tu i pohovky, měkká křesla, uzavřené studovny pro skupinovou práci anebo místnost, kde si můžete sníst v klidu své donesené jidlo. Tisk či kopírování je neuvěřitelně levné. 

Kein Stress

Co mě na začátku dost překvapilo, že se v univerzitním kampusu zdržují bezdomovci a očividně je to tolerováno, nikdo s tím nemá žádný problém. Já osobně s tím taky problém nemám. Lidé bez domova jsou součástí naší společnosti, ať chceme nebo nechceme. Myslím, že souhrou nešťastných okolností se to může stát téměř každému z nás. 

Takže teď už jsem si zvykla na to, že občas na nějaké lavičce nějaký člověk pospává, že jinde zas sedí celá skupinka a povídají si. Kolem procházejí studenti, profesoři, žádné konflikty nevznikají. 

Jeden krásný moment z minulého týdne: napsala jsem test, šla jsem na oběd do menzy a pak, protože jsem ještě měla chvilku čas, jsem si sedla na chodbu a četla si knížku. Najednou se ozvou housle a do toho další nástroje. To univerzitní orchestr láká všechny na svůj víkendový koncert ve filharmonii. Vedle mě se batolí nějaké miminko. A když jdu směrem ven, vidím ony členy orchestru a opodál skupinku bezdomovců. O kousek dál partu punkáčů. A vládne pohoda.

Na univerzitní chodbě

Punkáči, punkeři

Když už jsme u nich, ráda bych vám popsala včerejší zážitek z tramvaje. Nastoupila jsem a hned u dveří seděl takový postarší punker. S pejskem. Nechtělo se mi sedět, tak jsem si stoupla dozadu a jen jsem se opřela. Po chvíli nastoupí slečna. A onen punker se jí ptá, jestli chce projít dál do vozu, v cestě totiž částečně ležel pejsek. Ona, že ne, že zůstane stát. Slečna se dala do jídla. O pár zastávek dál punker i s pejskem vystupovali, ještě než se otevřeli dveře, zabalila slečna druhou část jídla do sáčku a dala ji punkerovi, že prý pro pejska. On poděkoval, pak si oba navzájem popřáli pěkný večer a punker s pejskem vystoupili.

Punková holka, co se seděla na zemi před vchodem u hlavního nádraží, když jsem v září do Lipska přijela, a luštila tam křížovky, zatímco vedle ní seděli dva pejsci, každý u jedné misky s vodou, tak tam sedí i dnes.

Sie sind sehr nett!

Stereotypy, klišé, idealizování. Já se přesto nemůžu ubránit dojmu, že lidi jsou tady opravdu milejší a vstřícnější. Neříkám, že vás hned zve někdo domů na oběd, ale co se týče vztahů mezi cizími lidmi, vždycky se musím pousmát. 

Tak například moje zážitky z poslední doby. Vydali jsme se s kamarády o víkendu prozkoumat jednu zajímavou čtvrť. Vystoupili jsme na konečné tramvaje a nevěděli jsme, kterým směrem se vydat. Než jsem stihla vyndat mapu, vystoupil z tramvaje řidič a ptal se nás, jestli nám může pomoct, co hledáme a hned nám řekl, že tím směrem je kanál, tím bývalá továrna, kde jsou dnes galerie a tam zas to, a tam zas ono. Vždycky mě to tak příjemně zaskočí.

Nebo jindy, šla jsem navštívit kamarádku a trochu jsem bloudila. Byla jsem na správné ulici, ale nemohla jsem najít její dům. Celá zmatená jsem několikrát prošla kolem telefonujícího kluka, když jsem prošla snad potřetí nebo počtvrté, tak se mě zeptal, jestli mi může pomoct, jestli něco hledám. Nakonec mi pomohl ten dům najít a ještě se na mě pěkně usmál. Až pak jsem si všimla, že kvůli mně přerušil ten telefonát.

Zlatá olympijská medaile pro Německo

Deutsche Bahn připravily na dva týdny skvělou akci pro nadšené a spontánní cestovatele. Při zakoupení tzv. GoldCard za 25 € můžete v případě, že Německo vyhraje na olympiádě zlatou medaili, celý následující den cestovat po Německu vlakem zdarma. Nutno říct, že Němci už stačili vyhrát 4 zlaté, takže kdo si onu kartu koupil, určitě neprohloupil. Jeden můj známý už se takhle vypravil do Berlína, pak do Výmaru a plánuje i na sever k Baltskému moři. Já bohužel zakoupení této kartičky prošvihla a teď mě to pořádně mrzí.

Vegeteriáni a vegani

Nejen v ekologických otázkách, ale i co se, řekněme "alternativního stravování" týče, je to tady o trošku víc vpřed. Vegetariánství už tu není nic výjimečného. Mnozí lidé se stravují i vegansky. Co se mi líbí, je nabídka potravin, levných a kvalitních. A také třeba nabídka jídel v menze, jak už jsem psala, každý den je na výběr vegetariánské a veganské jídlo. Jednou jsem se tam zastavila na večeři, na výběr byly těstoviny s různými omáčkami - dvě z nich byly vegetariánské, dvě veganské a jen jedna s masem. Člověk navíc není odkázaný v restauracích a bistrech jen na zeleninový salát.

Zde si můžete dát vegetariánský kebab a jiné dobroty. Podnik ve svém názvu využívá jazykové hry. "Vleischerei" se v němčině čte stejně jako "Fleischerei" (řeznictví).

A tady jsme si s kamarády uvařili výbornou večeři ze zeleniny, kterou jsme koupili na tržišti, kde se každou sobotu prodává ovoce a zelenina, která už by se často v obchodech neprodala. Krom toho je všechno neskutečně levné. A jak jsme si pochutnali.

Goethe v drogerii

Na závěr mám takovou perličku. Pamatujete si ještě ten slogan z drogerie DM - "Zde jsem člověkem, zde nakupuji!" ? A věděli jste, že je to jen parafráze na verše z Goetheho Fausta? Původní podoba zní: "Hier bin ich Mensch, hier darf ich sein!" (Zde jsem člověkem, zde jím smím být.) Nikdy by mě nenapadlo Goetheho spojovat s drogerií. A pak, že Němci nemají smysl pro humor.

Koncentrační tábor Buchenwald

Předposlední lednovou sobotu jsme se spolu s dalšími zahraničními studenty vydali na exkurzi do bývalého koncentračního tábora Buchenwald. Exkursi pro nás zorganizovali němečtí studenti. Fotek mám jen pár, nepíše se o tom taky zrovna lehce, ale zkusím se s vámi aspoň o pár dojmů podělit.

Koncentrační tábor Buchenwald se nachází ve spolkové zemi Durynsko (Thüringen), jen asi devět kilometrů od Výmaru (Weimar), dnes nazývaného německým městem kultury. 

Buchenwald byl postaven v červenci 1937 uprostřed rozlehlého lesa, který do té doby sloužil obyvatelům Výmaru jako místo pro odpočinek. Odtud i název - Buchenwald znamená v němčině "bukový les". Tábor sice nebyl vyhlazovací, ale i tak tu každý den lidé umírali, ať už na následky těžké práce, katastrofálních životních podmínek, hlad, nemoci nebo byli umučeni, popraveni. Za celou dobu existence tábora prošlo jeho bránou 240 tisíc vězňů, z nichž 56 tisíc tu zahynulo. Mezi vězněnými bylo i přes sedm tisíc českých a slovenských politických vězňů, přes osm stovek tady zemřelo. 

Z původního tábora se dochoval jen zlomek budov a zařízení. Část byla vybombardována spojenci, některá stavení se rozebrala v padesátých letech, kdy docházelo ke znovuobnovení městské zástavby v poničeném Výmaru, a jelikož v celém Německu byl tehdy akutní nedostatek stavebního materiálu, hodilo se všechno, z čeho se mohlo stavět.

Tak jako má Osvětim, ale také Dachau, Sachsenhausen či Terezín své "Arbeit macht frei.", je na vstupní bráně v Buchenwaldu taktéž heslo, při němž člověku přeběhne mráz po zádech. "Jedem das Seine." - "Každému co mu patří." U vstupu do koncentračního tábora to zní opravdu neskutečně cynicky. Ještě absurdnější je ale fakt, že citát pochází původně z Římského práva, starověkého právního systému, kde tím bylo myšleno, že každému má být měřeno stejně, že zákony platí pro každého stejně, že se nemají dělat žádné rozdíly, ať už na základě původu nebo společenského postavení. Cítíte to? Tu šílenou absurdnost, s jakou tento citát nacisté použili na místě, kde byli nevinní lidé mučeni, trestáni a popravováni?

V areálu tábora je umístěna památeční deska věnovaná lidem, kteří v táboře zahynuli. Na desce jsou vyjmenovány národy, jejichž příslušnici se stali oběťmi koncentračního tábora Buchenwald. Ve třetím řádku zdola můžete najít i Čechy. Část desky s nápisy je stále zahřívána na teplotu lidského těla, jako symbol toho, že jsme všichni stejní, že máme všichni stejnou tělesnou teplotu, že jsme všichni lidé, všichni bez rozdílu. Podle mého krásná a všeříkající symbolika.

Absurdní

Absurdní. Napadá vás k tomuto tématu jiné výstižnější slovo? Jak slovy pojmenovat třeba skutečnost, že příslušníci SS, kteří zde působili, posílali domů zvesela pohlednice s idylickými obrázky a nápisem "Srdečné pozdravy z Buchenwaldu", to vše na pozadí oněch známých dvou písmen S vyvedených do tvaru blesku a německé orlice. Nebo když hned vedle ostnatých drátů vymezujících koncentrační tábor zřídili pro své děti menší zoologickou zahradu. O zvířata se museli starat vězni z tábora. A takových absurdit by se našla celá řada.

Epilog ubrblané moralistky

Nakonec mi dovolte menší povzdechnutí a zdvižené obočí. Jsme v bývalém koncentračním táboře. Nejsou tady žádné hromady lidských vlasů, dětských botiček či kufrů jako v Osvětimi. Nebyly tu žádné plynové komory. Přesto člověku není nejlíp. Postupně se mě začal zmocňovat vnitřní neklid, nebylo mi dobře na duši, pěsti zaťaté a pocit chladu i v mém teplém kabátě, psychika lehce roztřesená a tak mé reakce byly možné více vyhrocené, než by obvykle byly, ale je se čemu divit? 

Přicházíme do jedné z mála zachovalých budov. Bývalé pitevny a krematoria. Oficiální označení pitevna skrývá skutečnost, že na tomto místě šlo především o to, dostat z mrtvých lidských těl maximum "použitelného materiálu", zkrátka zpeněžit, co se dalo, efektivita především. Vlasy, zlaté zuby, kůže... Světlá místnost, kachličky, pitevní stůl, vitrína s nástroji. A v té chvíli to přišlo. Lidi začali vytahovat své iphony, své chytré telefony a začali jak maniaci všechno fotit. Ve vedlejší místnosti na stěnách "náhrobní desky", které tam nechali umístit lidé, jejichž příbuzní v táboře zemřeli, ale nemají vlastně žádný hrob. Všechno fotíme! Pietní místo. Blesky z foťáků. Nejhorší mělo teprve přijít. Krematorium. Pece. Nechtěla jsem být "zbabělá" a celé té části od pitevny přes krematorium až po dvorek, kde se popravovalo, se vyhnout, ale nezastavovala jsem se na dobu delší, než jsem považovala za nutnou, nebo spíš na dobu delší, než jsem byla schopná snést, začalo mi těžknout srdce, nohy, celé tělo. A maniaci s foťáky v mobilech byli ve svém živlu. Nezlobte se na mě, snažím se opravdu hodně věcí pochopit, ale co pochopit nedokážu je skutečnost, že si někdo fotí pece v krematoriu v koncentračním táboře, že si je fotí v detailu. Můžete mi někdo říct, co pak ti lidi s takovými fotkami dělají? Dávají je na facebook, aby jim pak lidi dávali "líbí se mi", nebo to snad hodí na instagram s nějakým super filtrem nebo si to potom doma prohlíží doma na počítači? Vím, že jsem v některých věcech poměrně staromódní, ale není tohle už opravdu zvrhlé? To neustálení focení všeho, to už je fakt diagnóza.

K mému psychickému rozpoložení nepřispělo ani to, že se někdo nahlas chechtá na pietním místě, kam chodí příbuzní obětí. Nebo když si všichni musí sáhnout na onu památeční desku, která je vyhřátá na teplotu lidského těla. Kolik by to asi mohlo být, že? Jaký je to asi pocit? Tak si sáhněte na čelo nebo chyťte blízkého člověka za ruku. Dobře, lidé jsou zvědaví, tak si na tu desku sahejte, ale musíte přitom šlapat na kytky, věnce a stuhy, které tam přinesl někdo na památku zahynulých? Opravdu, "Diesneyland".

Nutno dodat, že tímto způsobem se samozřejmě nechovali všichni, ale stačí pár takových osob, a člověka to opravdu, navíc ještě v takovém těžkém rozpoložení, snadno vyvede z míry.

Informace, fotografie a jiné

Když se vrátíme ke koncentračnímu táboru jako k památníku, pro další informace doporučuji podívat se na oficiální stránky KZ Buchenwald. Je tam k přečtení spousta informací. Nemyslím si, že by bylo příliš přínosné, kdybych je sem přepisovala. Za sebe jsem vám chtěla zprostředkovat své dojmy, faktické informace hledejte tady:

http://www.buchenwald.de/69/

Stránky jsou v němčině, angličtině a francouzštině. Čeština bohužel chybí.

I bez znalosti cizích jazyků si můžete prohlédnout výstavu fotografií, kterou jsme si v Buchenwaldu s kamarády prošli. Jak jsem zjistila, je možné ji zhlédnout také online.

Musíte však počítat s tím, že vám poté asi nebude úplně nejlíp, já si tehdy u posledních fotek říkala, že jsem ráda, že jich tam není víc, že bych další fotografie už nezvládla. Byla jsem unavená jako po probdělé noci.

Jejich zhlédnutí ale opravdu stojí to za to. Před černými listy naší historie bychom určitě neměli zavírat oči, a ačkoliv už jsem na toto téma viděla mnoho fotografií, dokumentů a filmů, našlo se tady hned několik obrázků, které mě zarazily.

Schwarz auf Weiß, aneb Černé na bílém

Při cestě do Buchenwaldu jsem si nemohla nevzpomenout na exkursi do Osvětimi před několika lety. Po nějaké době jsem o tom napsala článek. Pokud by vás to zajímalo, můžete si článek stále na studentském portálu Lemur přečíst.

Reportáž z míst, kde se lidé stali pouhými čísly

Zajímavé rozhlasové pořady si můžete poslechnout také na webu Českého rozhlasu. Ačkoliv se netýkají Buchenwaldu, za pozornost určitě stojí.

Silnější než strach - online do 23. února

Udušená vzpoura - online do 2. března

PF 2014