Je hezké býti...

Dvacetiletý Angličan, studující češtinu, mi povídá, jak má rád českou literaturu, a jak se mu líbily Nerudovy Povídky malostranské. Jiný den mi jeden Němec, který rok studoval v Praze, říká, že čeština je nejzajímavější jazyk, jaký se kdy učil a že mu krásně zní. A vyučující mě na dnešní přednášce nadšeně vítá, když mu řeknu, že jsem "aus Tschechien". :) Je hezké býti Češkou :)

Čtyři týdny v Lipsku

Dnes jsem tu přesně měsíc. Vlastně ani nevím, jestli mi to přijde dlouho nebo krátko. Vím jen to, že mám ještě 4 a půl měsíce před sebou a sama jsem zvědavá, jak a jestli se budou mé dojmy proměňovat, názory na spoustu věci měnit nebo taky ne. Ony uplynulé týdny jsem byla každý den v kontaktu s obyvateli Lipska, nasávala jsem atmosféru města a pozorovala, jak pravdivé jsou mnohé stereotypy o Němcích, urputně jsem bojovala se svou němčinou v kontaktu s rodilými mluvčími, absolvovala jsem třítýdenní jazykový a orientační kurs a pokoušela se nesrovnávat tuto stáž s dvěma studijními pobytu v Rusku, které mám za sebou. Tak tedy, s čím jsem se setkala, a co mě překvapilo nebo zaujalo?

• Už čtyři týdny se pohybuju nejen v německém, ale především v mezinárodním prostředí. Aktivně tu používám tři cizí jazyky a je to skvělý pocit. Nejtěžší je přepínat z němčiny do angličtiny či naopak (tím, jak mají ty jazyky hodně společného, co se slovní zásoby týče), ale už se to pomalu lepší. Navíc je to skvělý trénink pro mozek :) 

• Němčina samotná také začíná pomalu, ale jistě znít pěkněji, i když to stále není nic světoborného. Podařilo se mi ale zapsat si intenzivní kurs (3x týdně, vždy 3 hodiny) plus hodinu fonetiky, protože vyslovovat to německé "r" (a nejen to, samozřejmě) mi dává zabrat :). V komunikaci s rodilými mluvčími se chytám často mnohem víc než při kontaktu s některými cizinci mluvicími německy. Na druhou stranu pokoušet se neztratit se v konverzaci několika rodilých mluvčích u jednoho stolu je taky docela výzva :D

• Když jsme u těch studentů, za zmínku stojí ti němečtí. Ve srovnání s českými studenty jsou povětšinou starší, tedy školu končí v pozdějším věku než my. Běžný je osmadvacetiletý, devětadvacetitletý student. Z vlastní zkušenosti ale musím poznamenat, že němečtí studenti se od těch českých liší i svým studijním nasazením. Němci jsou opravdu pilní a pracovití, tráví hodně času v knihovně, přípravou na semináře, sestavováním prezentací a referátů. Není se pak asi moc co divit, že jsou schopní se během dvou let naučit třeba cizí jazyk tak, že můžou plynule mluvit atd.

• Na akademické půdě se v Německu po zajímavé přednášce nebo třeba referátu místo tleskání ťuká do stolu :)

• Němečtí studenti si můžou zažádat o stipendium na studium. Každý měsíc dostanou 600 EUR, po škole pak musí polovinu z celkové částky splatit.

• Samostatnou kapitolou jsou němečtí muži. Krom toho, že jsou ve většině případů opravdu velmi pohlední, jsou i velmi starostliví a galantní. Běžně se mi tu stává, že mi nějaký mladší či starší muž podrží dveře, v některých případech onen muž čekal drahnou chvíli, než jsem ke dveřích vůbec přišla nebo se ke dveřím vrátil, aby mi je podržel otevřené. K tomu vždy jako bonus pěkný pozdrav a ještě pěknější úsměv :) Opravdu nepřeháním. To jsou zážitky všedního dne, například brzy ráno cestou do školy. Věřte mi! :D (A to nemluvím o osobních zážitcích s německými kluky coby kamarády, o jejich pohostinnosti a s jakou přirozeností a samozřejmostí se chovají neuvěřitelně galantně) A abych nekřivdila českým mužům, doma se s tím setkávám taky, jen tady nějak víc :)

• Celkově mám ale zatím opravdu jen pozitivní zkušenosti s lidmi na různých místech, ať už ve škole, v bance, u operátora, v menze, na úřadech, na ulici... Paní v bance mi například vyplnila celý formulář, který jsem potřebovala pro vklad peněz na účet. Pán u operátora mi chválil němčinu (ehm, ehm) a ptal se odkud z ČR jsem a pak básnil o Brně. Když se v obchodě u pokladny někdo zasekl a celá fronta za ním musela čekat, nebyla cítit žádná nervozita, neklidné přešlapování. Lidi prostě počkali, žádný stres, všechno se vyřešilo. Nebo včerejší zážitek - stáli jsme s kamarády na náměstí, zírali do mapy a hledali jednu ulici. Najednou k nám přijde sama od sebe cizí paní, jestli prý potřebujeme pomoct/poradit. Nejprve nevěřícně koukáme a pak se tady na tu ulici zeptáme, i když jsme ji mezitím už na mapě našli a ona nám ukáže směr a ještě ukáže, kde je informační centrum. Hm, stalo se vám to někdy? :) Lidi tady většinou dělají dobře svoji práci a kolikrát udělají i víc, než musí a když zjistí, že jste cizinec, tak jsou ještě ochotnější. Přijde mi, že lidi jsou tady víc uvolnění a víc v pohodě. S tímhle "hodnocením" jsem opravdu chtěla chvíli počkat, ale ty pozitivní zážitky se hromadily víc a víc a do dnešního dne jsem skutečně zatím nezažila nic vyloženě negativního při vyřizování čehokoliv (ťuk, ťuk). 

• Máme parádní menzu. Po několika letech chodím dobrovolně a s radostí opět do studentské jídelny. Na výběr jsou masité, ale i vegetariánské a dokonce i veganské pokrmy, deserty, salátový bar, pizza, těstoviny. Anebo si můžete dát k obědu třeba currywurst :D Ceny se pohybují od 1,5 asi do 3 EUR.

Můj první oběd v menze. Mňam!

• Je zvláštní si uvědomit, jak některé věci, které nám přijdou normální, jiným přijdou jako něco úplně úžasného a vzácného. Například indický spolubydlící mého kamaráda se zamiloval do šlehačky! Že nic takového nikdy neměl, pořád mu o tom básní, že jak je ta šlehačka dobrá a ať ji taky vyzkouší. Jaké bylo jeho rozčarování, když mu kamarád řekl, že v Česku šlehačku máme taky :) To ale nic nemění na tom, že milý Ind teď šlehačku ji každý den. Jsem zvědavá, jak dlouho mu to vydrží :)

• U následující historky si nejsem jistá, jestli je vtipná nebo spíš smutná. Další spolubydlící mého kamaráda - Vietnamec - se jeden den vrátil z obchodu celý zadýchaný a vyprávěl mu, jak musel utíkat před nějakým cizím klukem na kole, o kterém si kdoví proč myslel, že je to neonacista a při tom úprku před nebohým mladíkem ještě prý vykřikoval: "Nazist, Nazist!" Přitom mezi mladíkem a oním spolubydlícím nedošlo k žádnému kontaktu, žádné výměně názorů, zkrátka nebyl jediný racionální důvod, aby se chlapec z Vietnamu musel bát o svůj život. A ten kluk na kole pravděpodobně žádný neonacista nebyl. Říkám si, co se mladému studentovi z Vietnamu asi honí při pobytu tady hlavou. Snad nějaký podvědomý strach, že v Německu na každém rohu číhá neonacista? Těžko říct. 

• Němčina je zábavná záležitost. Nedávno jsem se učila nová slovíčka čtením týdenní nabídky jídla v menze a bylo tam jedno slovo: "Haxe." A v češtině máme krásno slovo "haksna". Napadlo vás někdy, že je to slovo původně německé? V menze tedy ten den nabízeli kuřecí haksnu, hnátu, hnátičku :D

• Na češtinu si člověk vzpomene taky ve chvíli, kdy slyší hovorovou němčinu, ve které zní ono známé "Nein" jako "Neee". Nebo když se naproti vám řítí nějaké děťátko na nějakém vozítku a křičí "Mamiiiii". Nebýt v tu chvíli s německým kamarádem, tak si myslím, že to bylo české miminko. Kamarád mi ale celou věc objasnil, že s "mamiii" se v němčině opravdu setkat můžeme, je to prý pozůstatek vokativu (5. pádu), který ve staré němčině, na rozdíl od té současné, byl. 

• Jiný německý kamarád mě prosil o recept na nakládaný hermelín. Prý ho měl jednou ve Vídni v nějaké české hospodě a od té doby na něj nemůže přestat myslet. Přála bych vám vidět to jeho nadšení, když si všiml, že jsem na ten večírek přišla a že se mě na to mohl zeptat a tu radost, když jsem mu to tajemství nakládaného hermelínu prozradila :) Není malých radostí :) Jako bonus jsem přidala i recept na utopence.

• Zakončit bych dnes chtěla takovým menším zamyšlením. S tím samým Němcem, kterému jsem řekla recept na nakládaný hermelín, jsem měla ten večer ještě jeden zážitek. Byla to situace, v níž jsem opravdu netušila jak reagovat a co říct, jestli vůbec něco říct. Tento mladý Němec, starý stejně jako já, se mi totiž začal omlouvat - mně - jako Češce - za druhou světovou válku. Když říkal, že on osobně se vinným necítí, ale že jako Němec cítí vinu obrovskou, měla jsem slzy v očích. A když povídal, že 2. světovou válku (ale i tu první) pořád cítí někde vzadu v hlavě a má pocit, že Německo má Evropě hodně co vracet, že byli bezesporu agresoři a rozvrátili celou Evropu. A že by se teď Německo o to víc mělo snažit v Evropě o mír a porozumění. V té chvíli se mi nedostávalo slov.

• Nebo když jsem s jiným mladým Němcem v muzeu poválečného Německa a na začátku expozice jsou pod fotkami rozbombardovaných měst uvedeny počty válečných obětí jednotlivých zemí a ten kamarád u toho stojí a jen tiše, spíš tak pro sebe, říká: "Ale já za to nemůžu." A pak mi povídá, jak jim ve škole každý rok opakují, že si musí být coby Němci, coby národ,  stále vědomi své viny a nikdy na to nezapomínat.

• Nevím, jak vy, ale já osobně mám teď hodně o čem přemýšlet. O té vině/nevině, o tom, jak se musí nějaký národ vypořádat se svou minulostí, jestli jsou ty pokusy úspěšné či ne...

Drážďany. Město, jež povstalo z popela.

Před týdnem jsme strávili krásnou podzimní sobotu v Drážďanech. Počasí bylo opravdu nádherné, organizace výletu perfektní. Dopoledne jsme absolvovali se svými lektory menší procházku historickým centrem města, na oběd jsme si každý mohli zajít kam chtěli a odpoledne bylo na výběr z několika muzeí s lektory či jednoduše "volný čas", který jsem si, coby nepříliš velká obdivovatelka organizovaných výletů a organizované zábavy, společně s kamarádem zvolila :) Až do večera jsme si mohli Drážďany užít podle svého :) Tento čas jsme věnovali poklidné procházce městem, focením a nakonec popíjením německého vína v krásném prosluněném parku s výhledem na Labe.

A protože do vyhlášených drážďanských vánočních trhů je ještě daleko, udělali si tady zatím trhy podzimní :)

Na výzdobě si Němci dávají pokaždé opravdu záležet.

Frauenkirche, který byl v r. 1945 totálně zničen, roku 2005 bylo dokončeno jeho "znovupostavení".

Reformátor Martin Luther.

Jedna symbolická fotka. Pozdrav z východního Německa.

Moc dobré víno z Porýní-Vestfálska, ze spolkové země na jihozápadě Německa.

Město, které bylo při bombardování v r. 1945 z 80 % zcela zničeno, je dnes opět překrásnou perlou východního Německa.