Vánoce, Vánoce přicházejí

Už druhým rokem jsem prožila předvánoční dobu v Německu a tak bych vás chtěla jen krátce provést tím obdobím s vůní svařáku, který se prodává nejen na vánočních trzích, ale taky v menze nebo na dvorku v kampusu. Němci svařák, svůj Glühwein, prostě milují. Nezbytné jsou samozřejmě také každoroční edice vánočních hrnečků, které můžete po vypití vrátit nebo si je za nějaký ten peníz nechat na památku. Já chtěla letos konečně nějaký hrníček mít, ale všechny se mi zdály příliš kýčovité na to, abych je musela vlastnit. Nakonec ale jeden přece jen mám, ovšem o dost vkusnější, hliněný a navíc darovaný, dostala jsem ho jako vánoční dárek od kamaráda.

Stejně tak jako svařák ovšem patří k německým Vánocům také Spekulatius, speciální "perníčkové sušenky", které se dají koupit jen o Vánocích, respektive se nejspíš dají koupit celoročně, ale většina čeká celý rok čeká, protože jak říká jeden můj kamarád "nemůžu se vždycky dočkat Adventu, to si pak jdu Spekulatius hned koupit, jindy se to jíst nemá".

A ačkoliv mi tyto oblíbené sušenky loni moc nešmakovaly, letos jsem jim přišla na chuť a dopřála jsem si jich dostatečně. U nás na bytě se v kuchyni na stole hned s prvním adventním víkendem objevil první balíček a postupně se dokupovaly další a další, když balení došlo. Zkrátka bylo třeba neustále doplňovat zásoby.

Za sebe doporučuji kombinaci Spekulatius plus ovesné mléko!

A protože jeden spolubydlící po celém bytě rozvěsil různé vánoční ozdoby, na balkonových dveřích v kuchyni se každý večer rozsvítila vánoční hvězda a sám spolubydlící si ve svém pokoji rozmístil tolik vánočních ozdob a předmětů - počínaje tradičními krušnohorskými z dřeva vyřezávanými panáčky až po dřevěné svícny na parapetech a vánoční pyramidou na stole konče - tak jsem se nemohla nechat zahanbit a zkusila jsem si u sebe v pokoji, ač o něco skromněji, navodit taky trošku vánoční nálady, když pohled z okna, kde panovalo podzimní až jarní počasí, vánoční době právě nenasvědčoval.

Taky jsem upekla své první perníčky. (nejsou sice přímo výstavní, ale chutnaly skvěle a nejlepší byly ty, co vypadají nejhůř, tedy ty s citronovou polevou :)) Tyhle jsem nechala klukům na stole doma. Ostatní ale patřily studentům češtiny, s nimiž jsme si poslední hodiny v tomto roce užili s českými filmy. U Pelíšků s jednou skupinou, a u Prince a Večernice se skupinou druhou. 

A kdybyste náhodou chtěli vědět, kde měli jedny z nejhezčích vánočních trhů, jaké jsem kdy viděla, tak to bylo v malebném městečku Annaberg-Buchholz v německé části Krušných hor (Erzgebirge). Spousta tradiční krušnohorské tvorby, jako je paličkovaná krajka nebo různé ozdoby vyřezávané ze dřeva. Taky jsem ochutnala nějaký Böhmisches Knoblauchbrot, mělo to být takové německé pojetí českých topinek, což mi v první chvíli vůbec nedošlo a říkala jsem si, proč má to jídlo v názvu "český" :) Nebyl to totiž náš klasický chleba, ale spíš něco na způsob veky a bylo to děsně mastné, a moc dobré. A jestli si říkáte, proč si dávám na vánočním trhu v Německu "české jídlo", tak jen proto, že najít tam jinak bezmasé jídlo bylo opravdu téměř nemožné :). Jinak bych si stokrát radši dala něco tradičního a místního, to mi věřte.

A jednou z nejtypičtějších věcí pro Erzgebirge jsou dřevěné svícny do oken, které sice známe i u nás, ale tady dostávají úplně jiný rozměr. Navíc je uvidíte v každém domě, v každém okně. A přála bych vám zažít tu kouzelnou atmosféru, když se náš vlak cestou nazpět šinul už setmělým podvečerem a ze všech oken ty svícny zářily. K dokonalosti tomu chyběl už jen sníh.

Tady pár obrázků, abyste si udělali představu. Oba mí spolubydlící z Erzgebirge pochází a jeden z nich hned dva takové svícny na oknech má. Bez nich to zkrátka nejsou ty pravé německé (Či snad saské? Či snad krušnohorské?) Vánoce.

Zdroj: http://www.erzgebirge-geschenke.de/

V Lipsku se kromě těch klasických trhů v centru města konalo i pár, řekněme, alternativních. Na Mikuláše jsme se šli podívat na  jeden v industriálních prostorech bývalé továrny, tam mě nejvíc zaujal višňový svařák a množství krásných ručně vyráběných doplňků a šperků. A taky se tam prodával Alois Nebel v němčině. Další víkend patřil veganskému vánočnímu trhu. Od toho jsem sice čekala něco trošku jiného, ale i tak jsem si pochutnala na skvělém čokoládovém dortu s horkými višněmi a "perníčkovým" krémem. Stoleček tam měli aktivisté Sea Sheperd. A organizátorům se taky podle mého názoru moc povedla grafická podoba plakátů.

Občas se mě někdo ptá, jak se mi v Lipsku líbí a jak se tam mám. A já na to můžu odpověděr jedině: Mám se tu báječně! Třeba proto, že ...

tu občas obývají tak nádherná rána

nebo proto, že si občas zajedeme s kamarády na výlet

třeba do Postupimi

nebo do mého oblíbeného Erfurtu

nebo proto, že tady chodím na jeden skvělý balet za druhým

Úchvatného Rachmaninovova jsem musela vidět 3x!

(nemusíte to chápat, jen se zkuste mrknout na to video :))

Rachmaninow- Trailer (Oper Leipzig)

Zdroj: Oper Leipzig

Nebo jednoduše proto, že už se mi tu povedl utvořit okruh prima přátel a že mám super spolubydlící, s kterými jsme třeba jednou společně dělali smažák a bramboráky, moc jsme se u toho nasmáli a ve výsledku jsme se děsně přejedli. A taky mám neuvěřitelné štěstí na skvělou šéfovou, s kterou se mi dobře pracuje a která mě neustále (někdy snad až přehnaně) chválí a od níž jsem dokonce dostala k Vánocům krásnou vyšívanou peněženku až z Uzbekistánu. Dostat od nadřízené/ho vánoční dárek není, jak mi řekli kamarádi, příliš obvyklé a tím pádem tedy velmi milé. 

Nebo proto, že se dostávám k úžasné práci se studenty, mám možnost sbírat skvělé zkušenosti a ještě si tam často užiju legraci. Jako na jedné z posledních hodin ruštiny, kde se jedna zvídavá studentka ptala, jestli jméno Putin má něco společného se slovem puť (rus. cesta). Zatímco se učitelka nad tou otázkou s pobavením zamýšlela, utrousila jiná studentka poblíž mě: Puť-in - Puť-out. 

Jelikož jsem vás nejspíš tou hromadou superlativů už musela zcela vyčerpat, pro tuto chvíli se s vámi rozloučím a budu se těšit příště, už mám v hlavě nápady pro nový článek. Doufám, že konečně přijde opravdová zima a sníh a povede se mi uskutečnit pár výletů.

Přeji vám poklidné prožití vánočních svátků a hodně štěstí do Nového roku! 

Na shledanou v roce 2015!

Ještě je listopad? Uf!

Ještě to stihnu! Ještě zvládnu napsat jeden příspěvek v listopadu! Bohužel jsem se k blogu nedostala dřív než teď. Od posledních řádků už je to víc jak dva měsíce. Ten čas tak letí! A i když jsem na blog často myslela a několikrát za tu dobu jsem chtěla sednout a něco sepsat, vždycky se to nakonec nějak nezdařilo. Práce každým týdnem přibývalo, se začátkem semestru se mi sem vrátili němečtí kamarádi a kamarádky. A hlavně, tady v Lipsku se pořád něco děje. Je to neuvěřitelně aktivní, živé a pulzující město. Dnes jsem si už ale řekla, že jestli ne teď, tak nikdy. A aby to mělo trošku hlavu a patu, tak s vámi zkusím zpětně proletět své uplynulé týdny tady. Bude taková trochu cesta časem. Tak pojďme nabrat vítr do plachet!

V druhé polovině září mi přijela milá návštěva z ČR. To bylo ještě krásné babí léto. Jednoho večera přišla dokonce bouřka. A druhého dne jsme strávili krásný den v mé zamilované čtvrti Plagwitz, kde jsme se procházeli kolem vodního kanálu, kde kvetou lekníny a kde lidi jezdí na lodičkách. My jsme se místo lodiček vyhřívali na sluníčku, na Karl-Heine-Straße, ulici plné malých kaváren, obchodů, kin, divadel a galerií, jsme si koupili zmrzlinu a udělali bláznivé fotky ve fotoautomatu.

Na konci měsíce se definitivně rozpadl náš "český gang", jak nás tady pár zahraničních kamarádů z legrace nazývalo. Ale užili jsme si to do posledního okamžiku :)

A pak už byl říjen. A hned první víkend byl prodloužený, protože 3.10. se v Německu slavil Den sjednocení (Tag der Deutschen Einheit). Volný den se musí využít, proto jsme vyrazili na výlet. Plán byl - krátce pobýt v Chemnitz a pak pokračovat do Erzgebirge (německé části Krušných hor) do městečka Annaberg-Buchholz.

S Chemnitz to klaplo. Viděli jsme onu slavnou obrovskou hlavu Karla Marxe.

Pak jsme se ale zdrželi u (výborného) oběda na náměstí a nestihli vlak podle plánu. A protože nás nijak obzvlášť nelákala představa strávit v Chemnitz další dvě hodiny do dalšího vlaku, zaimprovizovali jsme a rozjeli se nakonec úplně jinam. Zakoupená jízdenka nám umožňovala cestovat celý den po Sasku s regionálními vlaky, jak se nám zlíbí a tak jsme se ocitli ve Freibergu. V malebném městečku mezi Chemnitz a Drážďany.

Hned ten víkend se pak v Lipsku konal pouliční festival, v podstatě jeden velký blešák, kde jste mohli koupit všechno od dětského oblečení přes staré knihy, nábytek až po retro foťáky a ručně vyráběné šperky. Ulicí proudily zástupy lidí, v industriálních prostorech bývalé továrny se vystavovaly a prodávaly fotografie a obrazy, skrze to všechno zaznívala hudba pouličních muzikantů a dj, počasí bylo jedním slovem báječné a nálada kolem ještě lepší. Pro představu pár fotek (bohužel tentokrát ne mých).

Zdroj: Karl-Heine-Boulevard

Velkou říjnovou událostí v Lipsku, kterou nemůžu opomenout, je každoročně tzv. Lichtfest. 9. října se tu slaví výročí revoluce roku 89. Tady to totiž tehdy pro NDR začalo. Z pravidelných pondělních modliteb v Nikolaikirche se to pomalu změnilo v poklidné demonstrace, 9. říjen byl rozhodující den, kolem 70 tisíc protestujících lidí v centru města, policie nezasáhla a pak už šlo všechno jako domino. Letošního "Festivalu světel" se podle odhadů účastnilo kolem 200 tisíc lidí. Centrum bylo zcela uzavřeno pro automobilovou a hromadnou dopravu. (město bez aut, to bylo něco perfektního!) A my si tak mohli projít celou trasu, jakou se šlo tehdy v roce 89. A popíjet pivo, potkávat kamarády, nechat se unášet krásou místního baletního souboru, jít po tramvajových kolejích a nestihnout ani třetinu programu, protože to jednoduše nebylo možné zvládnout. Zkrátka takový jeden obrovský pouliční večírek.

A pak už to začalo. Semestr. Ten tady v Německu začíná až v polovině října. Pro mě to tentokrát už ale neznamenalo ani tolik začátek přednášek a seminářů (kromě dvou kursů němčiny), jako především začátky kursů ruštiny a češtiny, v nichž působím jako pomocná síla. V kursech ruštiny zatím neučím, ale v kursech češtiny se s učitelkou o hodiny dělím a zpravidla dvakrát týdně výuku vedu a musím říct, že je to úžasná zkušenost. Do té doby jsem si pořádně neuměla představit, jaké je to učit cizince svůj vlastní jazyk. Ono je totiž něco jiného tím jazykem od dětství mluvit a na druhé straně umět pak vysvětlit i věci, o kterých jste jako rodilý mluvčí nikdy nepřemýšleli. Ale moc mě to baví a s každou další odučenou hodinou je to lepší a lepší.

Hned z prvního hodiny jsem si odnesla docela vtipnou historku: Hodina češtiny na německé univerzitě, učitelka se snaží v ČJ vysvětlit slovo "nejvlivnější". Učitelka: "Vladimír Putin je vlivný muž. Ma velkou moc." Německý student to přeloží: "Der böse Mann." (Ten zlý chlap.)

Tento týden jsem zastupovala učitelku, která byla s pokročilými studenty na exkurzi v Pardubicích, a mohla jsem si tak na univerzitě poprvé užít výuku jen "na vlastní triko" . Začátečníci jsou moc šikovní, statečně bojují s "ř" i se skloňováním. A začínají pěkně mluvit.

V pondělí to mohlo začít!

Na konci října jsem ještě stihla menší návštěvu doma. Tentokrát jsem nejela jako vždy autobusem, ale vlakem. A musím říct, že cesta přes německou a českou část Saského Švýcarska je něco nádherného. Vlak se šine údolím podél Labe a ta krajina je až pohádková. Byla jsem v té chvíli ráda, že sedím v kupé sama, protože jsem měla po celou dobu nos přimáčklý na okně a pořád jsem opakovala, jak je to krásné. Opravdu doporučuju vyměnit aspoň jednou levnější (a nudnější) cestu autobusem za (o trošku dražší) cestu vlakem. Nezapomenutelný zážitek. Že to zní přehnaně? Však víte, jak miluju vlaky! Navíc z Drážďan jsem až do Brna jela jedním vlakem a v kupé se za tu dobu vystřídala řada zajímavých lidí. Cesta domů na Vánoce by mohla být znovu krásným zážitkem, třeba už nebudou lístky na autobus :)

Aby nebylo Saského Švýcarska málo, vydali jsme se tam hned po mém návratu z ČR na výlet. Listopadový větrný den, kilometry v nohách, skály a krásné výhledy. 

Labe jako už to německé Elbe se klikatí údolím na západ.

Mám toho na srdci tolik, co bych vám ráda ještě pověděla, ale protože vás nechci zcela zničit mými projevy grafomanie, vezmu to teď už jen stručně (aspoň se o to budu snažit) v bodech.

• Kolo a Lipsko! To je nerozlučná dvojice. A tak už i já konečně nasedla na kolo a brázdím na něm lipské ulice a silnice. A baví mě to čím dál víc. Užívám si tu svobodu a rychlost, to, jak svištíte po městě, nebo jak je to město pro cyklisty přátelské, když není udělaná přímo cyklostezka na chodníku, tak je tu téměř vždycky aspoň pruh pro cyklisty, ti tu mají dokonce i vlastní semafory. Mám ráda to svoje (zapůjčené) staré NDRácké kolo, které se sice tváří, že by potřebovalo vyměnit všechno od sedátka po duše, ale jezdí se na něm náramně, má vzadu košík a vpředu krásný zvoneček.

• Lipský balet! Ano, přiznám se bez mučení, vypěstovala jsem si tu pěknou závislost. Ale nevypěstujte si ji, když máte možnost chodit na vyhlášený baletní soubor za 8 Eur a sedíte v první nebo druhé řadě, kde stojí lístky normálně kolem 60 Eur. Díky tzv. Juniorcard si totiž lidi mladší 28 let můžou koupit 45 min před představením lístky (pokud jsou ještě volná místa) za oněch 8 Eur. Snad netřeba komentovat fakt, že jsem za poslední měsíc byla na baletu čtyřikrát, z čehož na jednom představení dokonce dvakrát. Ale třeba pochopíte, když se podíváte na krátkou ukázku z Ein Liebestraum, Mozartova Requiem nebo naprosto úchvatného a netradičního Decadance. Příští týden se chystáme na Rachmaninowa a už se nemůžu dočkat, kamarád po včerejší premiéře nemohl nalézt slov :)

• Baví mě, jak mi jednoho dne někdo řekne, že si myslel, že jsem Němka podle toho, jak mluvím, pak někdo jiný zas, že mám ruský přízvuk anebo když zní někomu čeština jako japonština. A taky kamarád, který mi s pobavením sdělí, že mám úplně německé vlastnosti (pilnost, dochvilnost, pořádnost, rozumnost). Haha, to jo :)

• A mám moc ráda ty neděle tady. Jak jsou zavřené obchody. A lidi jsou venku, donedávna ještě v parcích, na kolech, u jezera, teď se pomalu přesunuli do centra na vánoční trhy. Minulou neděli bylo tak slunečné a na listopadové poměry teplé počasí, že jsme s kamarádem seděli venku před kavárnou dokud sluníčko nezapadlo. V neděli tu vládne taková klidná a líná nálada, je cítit na každém kroku a to se mi líbí. Protože neděle, jak fascinuje jednoho studenta češtiny, je přece od slova (nic) "nedělat". A tak obyvatelé Lipska v neděli nic nedělají

buď v parku

nebo na louce

nebo na vodě

nebo třeba u jezera.

Teď už se tady ale všechno začíná ladit do vánoční atmosféry, v úterý se otevřely trhy a centrum města je tak každý večer zcela zaplněné skupinkami dobře naladěných lidí, kteří pořád něco pojídají, smějou se a jsou lehce ovínění všudypřítomným svařákem. O tom už bude ale příští článek. Dnes jedeme s kamarády do malebného Erfurtu. Loni jsem tam pila ten nejlepší a přitom nejlevnější svařák ze všech, co jsem měla.

Přeji krásný víkend!

Třetí neděle v Lipsku

Tak tu máme zase neděli. Dokonce už třetí od mého příjezdu. Přesně před jedním rokem a jedním dnem jsem sem přijela studovat, čekal mě Orientierungskurs, spousta nových kamarádů a hromada dalších věcí. Chytá mě trošku nostalgie, ale bráním se zuby nehty :) Teď mě čeká něco krapet jiného, ale snad to i tentokrát bude stát za to a já budu mít na co vzpomínat.

Teď už ale zpět k dnešnímu dni, oproti té minulé, teplé a slunečné, byla dnešní neděle sice deštivá a chladná, to ale nic nemění na tom, že to byl opět moc pěkný den. Cestou na ranní mši v Thomaskirche jsme viděli přípravy běžeckého závodu, pro děti byla připravena trasa 1,8 km a pro dospělé 10 km.

Při samotné evangelické bohoslužbě v kostele sv. Tomáše, kde je pohřben J. S. Bach, jsem si uvědomila, že i tady se projevuje ona - pro Němce typická - potřeba pořádku, organizace a systému. Abych byla konkrétní - hned u vstupu dostane každý takový sešitek s aktuálním "programem" bohoslužby, kde jsou nakopírované písně, které se budou zpívat, krom toho ale také modlitby a kázání. 

A mezi tímto vším je vepsáno i to, kdy si mají lidé stoupnout, kdy sednout, kdy si mají podat ruce atd. Myslím, že například pro ty, kteří jsou třeba na mši poprvé, je to velmi přátelský přístup. 

Kromě toho se tu také myslí na lidi trpící celiakií. Po pravdě, nikdy mě nenapadlo, že někdo, kdo má problém s lepkem, vlastně nemůže přijmout hostii. V kostele sv. Tomáše má člověk možnost požádat při přijímání o bezlepkovou variantu hostie, jen musí dát předem znamení.

V rámci celoněmeckého Dne otevřených památek dnes navíc bohoslužbu doprovázel světoznámý chlapecký sbor Thomanerchor. Založen byl v roce 1212 a jako kantor tam působil nějakou dobu také J. S. Bach. Co vám budu povídat, byla to nádhera. 

Vedle toho je pro mě také pokaždé zajímavé vidět ono "přijímání podobojí", které jsem znala vždycky jen z hodin dějepisu. 

V rámci Dne otevřených památek jsme se s kamarádkou odpoledne vydaly ještě na prohlídku starých, dnes bohužel už nefungujících, městských lázní. Stálo to za to.

Lázně fungovaly od roku 1916, a ačkoliv v osmdesátých letech proběhly četné opravy, byly lázně v roce 2004 z důvodu stavebních závad uzavřeny. V současnosti se o jejich renovaci a znovuotevření snaží jedna nadace. Lázně to byly v minulosti věru krásné. Jeden z bazénů byl dokonce opatřen i možností "mořských vln". Fungovaly tam i tzv. psí lázně.

Později odpoledne při procházce centrem jsem našla srdce, nikoliv však na dlani, nýbrž na mezi kostkami chodníku u Nikolaikirche. I při druhém pobytu v Lipsku tu mám stále co objevovat.

S tím jak září pomalu kráčí vpřed, blíží se událost zásadní pro milovníky (a samozřejmě také milovnice) piva. Mnichovský Oktoberfest - navzdory svému jménu - začíná tradičně už o záříjové sobotě (o té příští, jednadvacátého) a končí zpravidla s první říjnovou nedělí. Aby to lidem v Lipsku nebylo líto, pořádá pro ně město vlastní Oktoberfest, ten ale proběhne opravdu celý v říjnu. Obchody tady už teď nabízí potřebnou módní výbavu. 

A jak jsem před pár dny zjistila, dokonce i český e-shop Tchibo nabízí dirndly a spol. Některé věci už jsou i vyprodané. Jen by mě zajímalo, zda je vykoupili Češi nebo Němci, popřípadě ještě Rakušani. Jak jsem se totiž dnes přesvědčila, u nás vyjdou o něco levněj. A Němci jsou spořiví. :)

Druhou část dnešního příspěvku tentokrát obstarají fotky, jež vykreslí obrysy mého uplynulého týdne tady - tedy především volného času, aneb nejen prací a diplomkou je člověk živ :) A ač se to možná nezdá, za celou tu dobu jsem vypila jen dvě piva :)

Takhle to vypadá, když přijede na návštěvu kamarád z ČR. Jde se koupit pivo a pije se pěkně na lavičce v parku. Vrátila jsem se tím do doby svých středoškolských let :)

Ve čtvrtek jsme se vypravili do areálu bývalé továrny, která dnes začíná opět ožívat - galerie, ateliéry, malé firmy, obchod s výtvarnými potřebami nebo jízdními koly, kino a především ještě mnoho nevyužitého prostoru s velkým potenciálem. Byla jsem tam už několikrát, je to přece v mé zamilované čtvrti Plagwitz, ale pokaždé mě tam něco nadchne. Jako třeba tento "Obchod na nic" (nebo "Obchod s ničím"?). Kdo by se chtěl o tzv. Spinnerei dozvědět víc, ať se mrkne sem.

Rozloučím se s vámi dnes jednou pohlednicí z Lipska. Venku už je tma, tak jeden aktuální pozdrav - Lipsko v noci. Pro dnešek tedy ahoj a brzy snad zas "na čtenou" :)

(Lipsko v noci)

Jak tu máme krásně

Dnes jen fotograficky. Pár momentek z nedělní procházky. Byl tu slunečný, ještě téměř letní den.

Lipsko má opravdu hodně zeleně, vedle rozsáhlých parků, v kterých se dá pomalu i ztratit :) a lesa téměř uvnitř města, taky tohle krásné místo. Asi 10 minut pěšky z centra.

Stejně mi ale chybí kopce, kterých se v Lipsku absolutně nedostává...

A ještě jedna fotka z dneška. Kdybyste mi někdo nechtěl věřit, že tady jezdí na kole opravdu téměř každý. Takhle to dnes vypadalo před knihovnou. Měsíc před začátkem semestru.

Mein Leipzig, ich bin zurück!

Jsem zpět, Lipsko! A strávíme spolu pár dalších (doufám, že pěkných) měsíců :)

"Gegen Fernweh hilft nur das Heimweh." (na touhu po cestování pomáhá jen stesk po domově) zpívá ve své písničce Gisbert zu Knyphausen. A u mě se tyhle Fernweh a Heimweh střídají s železnou pravidelností už druhým rokem. Tak se stalo, že jsem hned po návratu z Lipska na konci února začala plánovat brzký návrat. Energie a čas do toho vložené se vyplatily a tak jsem tu zpět. Mám za sebou první týden. Pomalu si zas zvykám. Každým dnem je to lepší a lepší :) A s návratem německých kamarádů začátkem října a zahájením výuky na univerzitě to bude jistě ještě lepší.

Tady jsme s kamarádem odpočívali v pátek odpoledne po celodenním pracovním (já) a studijním (kamarád) snažení v knihovně.  O chvilku pozděj se tam cachtaly děti. Voda byla krásně čistá. Hned bych se tam taky šla cachtat :)

Nevím, jak moc bude tento blog tentokrát živý, ale uvidíme, nechme se překvapit. Jak někteří víte, vydala jsem se do zahraničí tentokrát nikoliv studijně, ale už pracovně. V Jazykovém centru Uni Leipzig budu pomáhat s kursy ruštiny a češtiny pro cizince. 

První den mě čekal hned pěkně v pondělí 1. září. Říkala jsem si v té chvíli, kdo je asi víc nervózní, jestli malí prvňáčci, co jdou poprvé do školy nebo já, co nastupuju poprvé do práce v zahraničí?

Strachy v mém případě ale opravdu nebyly na místě. Moje nadřízená je ještě milejší než v e-mailech, kterých jsme si v uplynulých měsících pár desítek vyměnily a už z nich bylo znát, že to bude určitě fajn paní. Její upřímná radost, že jsem tady, a přívětivá povaha mě moc potěšily. A to, že jsem hned dostala zajímavou práci v ruštině a poměrně velkou časovou flexibilitu, bylo další potěchou. 

Ve středu jsem odevzdala první část práce a ta byla oceněna slovy (ano, vím, že samochvála smrdí, ale mě to prostě potěšilo :)) "Klasse!" a "Wunderbar!". Mám z toho takovou radost, protože práce v zahraničí pro mě byla výzva a mám radost, když se chytám. 

Do toho se mám na začátku října sejít s paní, která učí češtinu, s tím, že coby rodilá mluvčí přiložím ruku k dílu. Do té doby si mám prý promyslet, co bych ráda dělala - zda bych se ráda chodila dívat do hodin, nebo bych chtěla i rovnou učit (ano, ano, ano, stokrát ano! :)), či chystat materiály do hodin nebo pro e-learning. Tomu říkám pracovní stáž! Navíc výuka češtiny pro cizince je pro mě něco jako profesní sen :)

Tolik k mému pracovnímu nasazení. Co se bydlení týče, bydlím opět ve stejné čtvrti (i když původní plán byl bydlet tentokrát jinde, abych poznala i jinou část města), ale ještě blíž centru než minule. Na hlavním náměstí (tzn. na univerzitě, v knihovně, v práci) jsem pěšky za 10 minut. A mám tentokrát i kolo :)

A bydlím s třemi kluky. Což se může na první pohled jevit docela vtipně, ale vládne tu systém! Na úklid je v kalendáři sestaven tzv. Putzplan (neboli úklidový plán) a s úklidem vyjde na každého řada jednou za měsíc. Vedle toho má v kuchyni každý na poličce nad dřezem svoji mísu, kam si odkládá nádobí, které se buď nevejde do myčky (tu máme mimochodem v koupelně :)) nebo se mu to nechce hned umývat. Systém je to super chytrý, řeší to totiž problém "dřezu plného nádobí" a nepříjemnosti spojené s tím, že někdo si po sobě umyje okamžitě každý talířek a někdo jiný nechá plný dřez svého nádobí klidně několik dní. Tyhle situace znám za ta léta spolubydlení moc dobře a jsem ráda, že jich můžu být ušetřena.

A jinak tu vládne pohoda, jazz :)

Krom toho už mám pár milých zážitků s cizími lidmi. Ve čtvrtek jsme byli s kamarádem v jednom podniku a dali si tam polévku, seděli jsme venku a ačkoliv jsme pití a pečivo k polévce dostali skoro hned a bez problémů, s polévkou samotnou na nás pan číšník zapomněl. Nám to ale nějak nevadilo, povídali jsme si a kamarád říkal, že se pak půjde za chvíli zeptat dovnitř. Pak kolem nás ale číšník prošel a uvědomil si to. Hned nám polévky přinesl. Pořád se nám omlouval. My s tím ale opravdu žádný problém neměli, a on byl navíc od samého začátku tak milý. Přestože jsme si nijak nestěžovali a všechno brali s úsměvem, přinesl nám jako pozornost podniku dezert :) 

A včera jsem si zas byla nahlásit pobyt na úřadě a když jsem se úplně zamotala do toho, kdy jsem měla nahlášený pobyt v Německu naposledy, tak jsme se smály obě i s paní úřednicí :) 

Tak snad budou úsměvy doprovázet i další týdny, které mě tu čekají. A snad bude i něco zajímavého, o čem by se dalo psát. Aby to pak stálo za to číst :)

Auf Wiedersehen! Nebo spíš - bis bald!

Dnes jsou tomu přesně dva týdny, co jsem se vrátila do ČR. Nestihla jsem bohužel napsat ještě jeden příspěvek v Lipsku, jak jsem plánovala. Mé poslední týdny a dny tam byly velmi intenzivní a nabité a taky jsem se nechtěla příliš unášet sentimentem a smutnit. Byl to krásný půlrok plný úžasných zážitků a zkušeností. A na otázku jednoho kamaráda, co si odvážím z Lipska jako suvenýr, jsem mohla odpovědět jedině takto: spoustu nových kamarádů z celého světa a hromadu fotek. A pak taky komunikativní němčinu a víc odvahy do všeho :) 

Nejhorší fázi post-Erasmus syndromu už mám snad za sebou, takže jsem schopná už o Lipsku psát a přemýšlet a vzpomínat, aniž bych byla smutná. Vždyť nic neskončilo, všechno teprve začalo.
Teď mi tedy dovolte ohlédnout se ještě jednou za mým životem v Lipsku.

Během posledních dnů jsem stihla snad vše, co jsem stihnout potřebovala, respektive chtěla: procházku podél Karl-Heine Kanal, jet s kamarádem na kolech na výlet k jezeru, natlouct si koleno, jet do Berlína a setkat se tam s kamarádem, se kterým jsem se poznala v Petrohradu, navštívit Bundestag, zajet si s kamarády do Budyšína za lužickými Srby, koupit si knížku v němčině, uspořádat rozlučkovou párty, nafotit si v knihovně knížky, nachodit každý den kilometry a kilometry po Lipsku nebo v nádherných lipských parcích a lesích. Důkazem toho budiž fotky, které níže přikládám :)

Heute bin ich genau zwei Wochen zurück in Tschechien. Ich hab leider einen Artikel noch in Leipzig schreiben nicht geschafft, wie ich geplant habe. Meine letzten Wochen und Tage dort waren sehr intensiv und voll und auch wollte ich nicht zu viel sentimental und traurig sein. Es war ein wunderschönes Halbjahr voll von unvergesslichen Erlebnisen und Erfahrungen. Und wenn ein Freund mich gefragt hat, was nehme ich aus Leipzig als ein Souvenir mit, ich konnte nur so antworten: eine Menge der neuen Freunden aus der ganzen Welt und einen Haufen der Fotos. Und dann habe ich vielleicht auch ein besseres Deutsch und mehr Mut für alles :)

Die schlimmste Phase des Post-Erasmus-Syndroms habe ich schon vielleicht hinter mir, so dass ich schon über Leipzig schreiben, nachdenken und erinnern kann - ohne traurig zu sein. Das ist doch kein Ende, das ist erst ein Anfang.
Jetzt erlauben Sie mir, bitte, noch einmal auf mein Leben in Leipzig zurückblicken.

Während der letzten Tagen hab ich vielleicht alles geschafft, was ich schaffen gebraucht habe, beziehungsweise was ich schaffen wollte: eine Spaziergang entlang des Karl-Heine Kanals, mit einem Freund zum See Rad fahren, das Knie sich anschlagen, nach Berlin fahren und dort mit einem Freund, den ich in Sankt Petersburg kennengelernt habe, Bundestag besuchen, mit den Freunden nach Bautzen zu den Sorben fahren, ein Buch auf Deutsch kaufen, eine Abschiedsparty machen, die Bücher in der Bibliothek fotokopieren, jeden Tag viele Kilometer in der Stadt oder in den herrliche leipziger Parken und Wälder zurücklegen.
Die Fotos unten wie ein Beweis :)

Lipské parky velmi, velmi postrádám
Leipziger Parks vermisse ich sehr

Poslední hodina našeho kursu němčiny: italské tiramisu, německý Kartoffelsalat, japonské brambory s medem a sezamem, české bramboráky atd. atd.

Der letzte Deutschunterricht: italienisches Tiramisu, deutscher Kartoffelsalat, japanische Kartoffeln mit Honig und Sesam, tschechische Kartoffelpuffer und so weiter und so fort.

Moje prezentace na kursu němčiny - o Brně, hantecu a vlivu němčiny na češtinu celkově. Nejvíc se bavil - "překvapivě" - pan učitel :)  A cenu o nejroztomilejší výraz vyhrála "němčina" :)

Meine Präsentation im Deutschunterricht - über Brno, hantec und deutschem Einfluss auf Tschechisch. Am meisten hatte Spaß - "überraschend" - unser Deutschlehrer :) Und am meisten hat allen den Begriff "němčina" (=Deutsch) gefallen :)

Česká rozlučková párty - smažák, nakládaný hermelín, bramboráky a pivo. Celkový počet Čechů na párty - dva. Nejoblíbenější pokrm? Smažený sýr přece. Přes počáteční pochybnosti přihlížejících, kteří se účastnili jeho přípravy, byly ohlasy veskrze nadšené a nejvíc překvapivě - od Francouzů! :)

Die tschechische Abschiedsparty - Käse-Schnitzel, marinierter Camembert, Kartoffelpuffer und Bier. Die Gesamtanzahl der Tschechen auf der Party - zwei. Das Lieblingsgericht? Das Käse-Schnitzel, ohne Zweifel. Obwohl am Anfang und während des Kochen manche Leute ganz viel Zweifeln hatten, waren dann die Reaktionen begeistert und am meisten -  überraschend - von den Franzosen! :)

Půvabný Plagwitz

Anmutiges Plagwitz

Karl-Heine Kanal

Kulkwitzer See

Nádherné pondělí v Berlíně.

Ein wunderschöner Montag in Berlin.

Bundestag

Následek bombardování během 2. svět. války. Dnes protiválečný památník.
Die Folge von der Bombardierung während des Zweiten Weltkrieges. Heute ist das ein Antikriegsdenkmal.

Budyšín, "hlavní město" lužických Srbů. 

Bautzen, die "Hauptstadt" der Sorben.

Moje německé "zu Hause".
Mein deutsches Zuhause.

Cospudener See

Moje japonská kamarádka Yumi.

Meine japanische Freundin Yumi.

Vstříc snům. Nebát se, že cestou k nim spadnete a natlučete si. A když jo, tak co, zas se otřepete. Protože: "Všechny úžasné věci v životě začínají strachem."

Den Träumen entgegengehen. Nicht fürchten, dass ihr auf dem Weg zu ihnen fallt und euch verletzt. Falls ja, dann ihr erholt euch wieder. Da: "Alle tolle Sachen im Leben mit Angst beginnen."

Liebes Leipzig, ich komme bald zurück!