Třetí neděle v Lipsku

Tak tu máme zase neděli. Dokonce už třetí od mého příjezdu. Přesně před jedním rokem a jedním dnem jsem sem přijela studovat, čekal mě Orientierungskurs, spousta nových kamarádů a hromada dalších věcí. Chytá mě trošku nostalgie, ale bráním se zuby nehty :) Teď mě čeká něco krapet jiného, ale snad to i tentokrát bude stát za to a já budu mít na co vzpomínat.

Teď už ale zpět k dnešnímu dni, oproti té minulé, teplé a slunečné, byla dnešní neděle sice deštivá a chladná, to ale nic nemění na tom, že to byl opět moc pěkný den. Cestou na ranní mši v Thomaskirche jsme viděli přípravy běžeckého závodu, pro děti byla připravena trasa 1,8 km a pro dospělé 10 km.

Při samotné evangelické bohoslužbě v kostele sv. Tomáše, kde je pohřben J. S. Bach, jsem si uvědomila, že i tady se projevuje ona - pro Němce typická - potřeba pořádku, organizace a systému. Abych byla konkrétní - hned u vstupu dostane každý takový sešitek s aktuálním "programem" bohoslužby, kde jsou nakopírované písně, které se budou zpívat, krom toho ale také modlitby a kázání. 

A mezi tímto vším je vepsáno i to, kdy si mají lidé stoupnout, kdy sednout, kdy si mají podat ruce atd. Myslím, že například pro ty, kteří jsou třeba na mši poprvé, je to velmi přátelský přístup. 

Kromě toho se tu také myslí na lidi trpící celiakií. Po pravdě, nikdy mě nenapadlo, že někdo, kdo má problém s lepkem, vlastně nemůže přijmout hostii. V kostele sv. Tomáše má člověk možnost požádat při přijímání o bezlepkovou variantu hostie, jen musí dát předem znamení.

V rámci celoněmeckého Dne otevřených památek dnes navíc bohoslužbu doprovázel světoznámý chlapecký sbor Thomanerchor. Založen byl v roce 1212 a jako kantor tam působil nějakou dobu také J. S. Bach. Co vám budu povídat, byla to nádhera. 

Vedle toho je pro mě také pokaždé zajímavé vidět ono "přijímání podobojí", které jsem znala vždycky jen z hodin dějepisu. 

V rámci Dne otevřených památek jsme se s kamarádkou odpoledne vydaly ještě na prohlídku starých, dnes bohužel už nefungujících, městských lázní. Stálo to za to.

Lázně fungovaly od roku 1916, a ačkoliv v osmdesátých letech proběhly četné opravy, byly lázně v roce 2004 z důvodu stavebních závad uzavřeny. V současnosti se o jejich renovaci a znovuotevření snaží jedna nadace. Lázně to byly v minulosti věru krásné. Jeden z bazénů byl dokonce opatřen i možností "mořských vln". Fungovaly tam i tzv. psí lázně.

Později odpoledne při procházce centrem jsem našla srdce, nikoliv však na dlani, nýbrž na mezi kostkami chodníku u Nikolaikirche. I při druhém pobytu v Lipsku tu mám stále co objevovat.

S tím jak září pomalu kráčí vpřed, blíží se událost zásadní pro milovníky (a samozřejmě také milovnice) piva. Mnichovský Oktoberfest - navzdory svému jménu - začíná tradičně už o záříjové sobotě (o té příští, jednadvacátého) a končí zpravidla s první říjnovou nedělí. Aby to lidem v Lipsku nebylo líto, pořádá pro ně město vlastní Oktoberfest, ten ale proběhne opravdu celý v říjnu. Obchody tady už teď nabízí potřebnou módní výbavu. 

A jak jsem před pár dny zjistila, dokonce i český e-shop Tchibo nabízí dirndly a spol. Některé věci už jsou i vyprodané. Jen by mě zajímalo, zda je vykoupili Češi nebo Němci, popřípadě ještě Rakušani. Jak jsem se totiž dnes přesvědčila, u nás vyjdou o něco levněj. A Němci jsou spořiví. :)

Druhou část dnešního příspěvku tentokrát obstarají fotky, jež vykreslí obrysy mého uplynulého týdne tady - tedy především volného času, aneb nejen prací a diplomkou je člověk živ :) A ač se to možná nezdá, za celou tu dobu jsem vypila jen dvě piva :)

Takhle to vypadá, když přijede na návštěvu kamarád z ČR. Jde se koupit pivo a pije se pěkně na lavičce v parku. Vrátila jsem se tím do doby svých středoškolských let :)

Ve čtvrtek jsme se vypravili do areálu bývalé továrny, která dnes začíná opět ožívat - galerie, ateliéry, malé firmy, obchod s výtvarnými potřebami nebo jízdními koly, kino a především ještě mnoho nevyužitého prostoru s velkým potenciálem. Byla jsem tam už několikrát, je to přece v mé zamilované čtvrti Plagwitz, ale pokaždé mě tam něco nadchne. Jako třeba tento "Obchod na nic" (nebo "Obchod s ničím"?). Kdo by se chtěl o tzv. Spinnerei dozvědět víc, ať se mrkne sem.

Rozloučím se s vámi dnes jednou pohlednicí z Lipska. Venku už je tma, tak jeden aktuální pozdrav - Lipsko v noci. Pro dnešek tedy ahoj a brzy snad zas "na čtenou" :)

(Lipsko v noci)

Jak tu máme krásně

Dnes jen fotograficky. Pár momentek z nedělní procházky. Byl tu slunečný, ještě téměř letní den.

Lipsko má opravdu hodně zeleně, vedle rozsáhlých parků, v kterých se dá pomalu i ztratit :) a lesa téměř uvnitř města, taky tohle krásné místo. Asi 10 minut pěšky z centra.

Stejně mi ale chybí kopce, kterých se v Lipsku absolutně nedostává...

A ještě jedna fotka z dneška. Kdybyste mi někdo nechtěl věřit, že tady jezdí na kole opravdu téměř každý. Takhle to dnes vypadalo před knihovnou. Měsíc před začátkem semestru.

Mein Leipzig, ich bin zurück!

Jsem zpět, Lipsko! A strávíme spolu pár dalších (doufám, že pěkných) měsíců :)

"Gegen Fernweh hilft nur das Heimweh." (na touhu po cestování pomáhá jen stesk po domově) zpívá ve své písničce Gisbert zu Knyphausen. A u mě se tyhle Fernweh a Heimweh střídají s železnou pravidelností už druhým rokem. Tak se stalo, že jsem hned po návratu z Lipska na konci února začala plánovat brzký návrat. Energie a čas do toho vložené se vyplatily a tak jsem tu zpět. Mám za sebou první týden. Pomalu si zas zvykám. Každým dnem je to lepší a lepší :) A s návratem německých kamarádů začátkem října a zahájením výuky na univerzitě to bude jistě ještě lepší.

Tady jsme s kamarádem odpočívali v pátek odpoledne po celodenním pracovním (já) a studijním (kamarád) snažení v knihovně.  O chvilku pozděj se tam cachtaly děti. Voda byla krásně čistá. Hned bych se tam taky šla cachtat :)

Nevím, jak moc bude tento blog tentokrát živý, ale uvidíme, nechme se překvapit. Jak někteří víte, vydala jsem se do zahraničí tentokrát nikoliv studijně, ale už pracovně. V Jazykovém centru Uni Leipzig budu pomáhat s kursy ruštiny a češtiny pro cizince. 

První den mě čekal hned pěkně v pondělí 1. září. Říkala jsem si v té chvíli, kdo je asi víc nervózní, jestli malí prvňáčci, co jdou poprvé do školy nebo já, co nastupuju poprvé do práce v zahraničí?

Strachy v mém případě ale opravdu nebyly na místě. Moje nadřízená je ještě milejší než v e-mailech, kterých jsme si v uplynulých měsících pár desítek vyměnily a už z nich bylo znát, že to bude určitě fajn paní. Její upřímná radost, že jsem tady, a přívětivá povaha mě moc potěšily. A to, že jsem hned dostala zajímavou práci v ruštině a poměrně velkou časovou flexibilitu, bylo další potěchou. 

Ve středu jsem odevzdala první část práce a ta byla oceněna slovy (ano, vím, že samochvála smrdí, ale mě to prostě potěšilo :)) "Klasse!" a "Wunderbar!". Mám z toho takovou radost, protože práce v zahraničí pro mě byla výzva a mám radost, když se chytám. 

Do toho se mám na začátku října sejít s paní, která učí češtinu, s tím, že coby rodilá mluvčí přiložím ruku k dílu. Do té doby si mám prý promyslet, co bych ráda dělala - zda bych se ráda chodila dívat do hodin, nebo bych chtěla i rovnou učit (ano, ano, ano, stokrát ano! :)), či chystat materiály do hodin nebo pro e-learning. Tomu říkám pracovní stáž! Navíc výuka češtiny pro cizince je pro mě něco jako profesní sen :)

Tolik k mému pracovnímu nasazení. Co se bydlení týče, bydlím opět ve stejné čtvrti (i když původní plán byl bydlet tentokrát jinde, abych poznala i jinou část města), ale ještě blíž centru než minule. Na hlavním náměstí (tzn. na univerzitě, v knihovně, v práci) jsem pěšky za 10 minut. A mám tentokrát i kolo :)

A bydlím s třemi kluky. Což se může na první pohled jevit docela vtipně, ale vládne tu systém! Na úklid je v kalendáři sestaven tzv. Putzplan (neboli úklidový plán) a s úklidem vyjde na každého řada jednou za měsíc. Vedle toho má v kuchyni každý na poličce nad dřezem svoji mísu, kam si odkládá nádobí, které se buď nevejde do myčky (tu máme mimochodem v koupelně :)) nebo se mu to nechce hned umývat. Systém je to super chytrý, řeší to totiž problém "dřezu plného nádobí" a nepříjemnosti spojené s tím, že někdo si po sobě umyje okamžitě každý talířek a někdo jiný nechá plný dřez svého nádobí klidně několik dní. Tyhle situace znám za ta léta spolubydlení moc dobře a jsem ráda, že jich můžu být ušetřena.

A jinak tu vládne pohoda, jazz :)

Krom toho už mám pár milých zážitků s cizími lidmi. Ve čtvrtek jsme byli s kamarádem v jednom podniku a dali si tam polévku, seděli jsme venku a ačkoliv jsme pití a pečivo k polévce dostali skoro hned a bez problémů, s polévkou samotnou na nás pan číšník zapomněl. Nám to ale nějak nevadilo, povídali jsme si a kamarád říkal, že se pak půjde za chvíli zeptat dovnitř. Pak kolem nás ale číšník prošel a uvědomil si to. Hned nám polévky přinesl. Pořád se nám omlouval. My s tím ale opravdu žádný problém neměli, a on byl navíc od samého začátku tak milý. Přestože jsme si nijak nestěžovali a všechno brali s úsměvem, přinesl nám jako pozornost podniku dezert :) 

A včera jsem si zas byla nahlásit pobyt na úřadě a když jsem se úplně zamotala do toho, kdy jsem měla nahlášený pobyt v Německu naposledy, tak jsme se smály obě i s paní úřednicí :) 

Tak snad budou úsměvy doprovázet i další týdny, které mě tu čekají. A snad bude i něco zajímavého, o čem by se dalo psát. Aby to pak stálo za to číst :)