Mein Leipzig, ich bin zurück!

Jsem zpět, Lipsko! A strávíme spolu pár dalších (doufám, že pěkných) měsíců :)

"Gegen Fernweh hilft nur das Heimweh." (na touhu po cestování pomáhá jen stesk po domově) zpívá ve své písničce Gisbert zu Knyphausen. A u mě se tyhle Fernweh a Heimweh střídají s železnou pravidelností už druhým rokem. Tak se stalo, že jsem hned po návratu z Lipska na konci února začala plánovat brzký návrat. Energie a čas do toho vložené se vyplatily a tak jsem tu zpět. Mám za sebou první týden. Pomalu si zas zvykám. Každým dnem je to lepší a lepší :) A s návratem německých kamarádů začátkem října a zahájením výuky na univerzitě to bude jistě ještě lepší.

Tady jsme s kamarádem odpočívali v pátek odpoledne po celodenním pracovním (já) a studijním (kamarád) snažení v knihovně.  O chvilku pozděj se tam cachtaly děti. Voda byla krásně čistá. Hned bych se tam taky šla cachtat :)

Nevím, jak moc bude tento blog tentokrát živý, ale uvidíme, nechme se překvapit. Jak někteří víte, vydala jsem se do zahraničí tentokrát nikoliv studijně, ale už pracovně. V Jazykovém centru Uni Leipzig budu pomáhat s kursy ruštiny a češtiny pro cizince. 

První den mě čekal hned pěkně v pondělí 1. září. Říkala jsem si v té chvíli, kdo je asi víc nervózní, jestli malí prvňáčci, co jdou poprvé do školy nebo já, co nastupuju poprvé do práce v zahraničí?

Strachy v mém případě ale opravdu nebyly na místě. Moje nadřízená je ještě milejší než v e-mailech, kterých jsme si v uplynulých měsících pár desítek vyměnily a už z nich bylo znát, že to bude určitě fajn paní. Její upřímná radost, že jsem tady, a přívětivá povaha mě moc potěšily. A to, že jsem hned dostala zajímavou práci v ruštině a poměrně velkou časovou flexibilitu, bylo další potěchou. 

Ve středu jsem odevzdala první část práce a ta byla oceněna slovy (ano, vím, že samochvála smrdí, ale mě to prostě potěšilo :)) "Klasse!" a "Wunderbar!". Mám z toho takovou radost, protože práce v zahraničí pro mě byla výzva a mám radost, když se chytám. 

Do toho se mám na začátku října sejít s paní, která učí češtinu, s tím, že coby rodilá mluvčí přiložím ruku k dílu. Do té doby si mám prý promyslet, co bych ráda dělala - zda bych se ráda chodila dívat do hodin, nebo bych chtěla i rovnou učit (ano, ano, ano, stokrát ano! :)), či chystat materiály do hodin nebo pro e-learning. Tomu říkám pracovní stáž! Navíc výuka češtiny pro cizince je pro mě něco jako profesní sen :)

Tolik k mému pracovnímu nasazení. Co se bydlení týče, bydlím opět ve stejné čtvrti (i když původní plán byl bydlet tentokrát jinde, abych poznala i jinou část města), ale ještě blíž centru než minule. Na hlavním náměstí (tzn. na univerzitě, v knihovně, v práci) jsem pěšky za 10 minut. A mám tentokrát i kolo :)

A bydlím s třemi kluky. Což se může na první pohled jevit docela vtipně, ale vládne tu systém! Na úklid je v kalendáři sestaven tzv. Putzplan (neboli úklidový plán) a s úklidem vyjde na každého řada jednou za měsíc. Vedle toho má v kuchyni každý na poličce nad dřezem svoji mísu, kam si odkládá nádobí, které se buď nevejde do myčky (tu máme mimochodem v koupelně :)) nebo se mu to nechce hned umývat. Systém je to super chytrý, řeší to totiž problém "dřezu plného nádobí" a nepříjemnosti spojené s tím, že někdo si po sobě umyje okamžitě každý talířek a někdo jiný nechá plný dřez svého nádobí klidně několik dní. Tyhle situace znám za ta léta spolubydlení moc dobře a jsem ráda, že jich můžu být ušetřena.

A jinak tu vládne pohoda, jazz :)

Krom toho už mám pár milých zážitků s cizími lidmi. Ve čtvrtek jsme byli s kamarádem v jednom podniku a dali si tam polévku, seděli jsme venku a ačkoliv jsme pití a pečivo k polévce dostali skoro hned a bez problémů, s polévkou samotnou na nás pan číšník zapomněl. Nám to ale nějak nevadilo, povídali jsme si a kamarád říkal, že se pak půjde za chvíli zeptat dovnitř. Pak kolem nás ale číšník prošel a uvědomil si to. Hned nám polévky přinesl. Pořád se nám omlouval. My s tím ale opravdu žádný problém neměli, a on byl navíc od samého začátku tak milý. Přestože jsme si nijak nestěžovali a všechno brali s úsměvem, přinesl nám jako pozornost podniku dezert :) 

A včera jsem si zas byla nahlásit pobyt na úřadě a když jsem se úplně zamotala do toho, kdy jsem měla nahlášený pobyt v Německu naposledy, tak jsme se smály obě i s paní úřednicí :) 

Tak snad budou úsměvy doprovázet i další týdny, které mě tu čekají. A snad bude i něco zajímavého, o čem by se dalo psát. Aby to pak stálo za to číst :)