Ještě to stihnu! Ještě zvládnu napsat jeden příspěvek v listopadu! Bohužel jsem se k blogu nedostala dřív než teď. Od posledních řádků už je to víc jak dva měsíce. Ten čas tak letí! A i když jsem na blog často myslela a několikrát za tu dobu jsem chtěla sednout a něco sepsat, vždycky se to nakonec nějak nezdařilo. Práce každým týdnem přibývalo, se začátkem semestru se mi sem vrátili němečtí kamarádi a kamarádky. A hlavně, tady v Lipsku se pořád něco děje. Je to neuvěřitelně aktivní, živé a pulzující město. Dnes jsem si už ale řekla, že jestli ne teď, tak nikdy. A aby to mělo trošku hlavu a patu, tak s vámi zkusím zpětně proletět své uplynulé týdny tady. Bude taková trochu cesta časem. Tak pojďme nabrat vítr do plachet!
V druhé polovině září mi přijela milá návštěva z ČR. To bylo ještě krásné babí léto. Jednoho večera přišla dokonce bouřka. A druhého dne jsme strávili krásný den v mé zamilované čtvrti Plagwitz, kde jsme se procházeli kolem vodního kanálu, kde kvetou lekníny a kde lidi jezdí na lodičkách. My jsme se místo lodiček vyhřívali na sluníčku, na Karl-Heine-Straße, ulici plné malých kaváren, obchodů, kin, divadel a galerií, jsme si koupili zmrzlinu a udělali bláznivé fotky ve fotoautomatu.
Na konci měsíce se definitivně rozpadl náš "český gang", jak nás tady pár zahraničních kamarádů z legrace nazývalo. Ale užili jsme si to do posledního okamžiku :)
A pak už byl říjen. A hned první víkend byl prodloužený, protože 3.10. se v Německu slavil Den sjednocení (Tag der Deutschen Einheit). Volný den se musí využít, proto jsme vyrazili na výlet. Plán byl - krátce pobýt v Chemnitz a pak pokračovat do Erzgebirge (německé části Krušných hor) do městečka Annaberg-Buchholz.
S Chemnitz to klaplo. Viděli jsme onu slavnou obrovskou hlavu Karla Marxe.
Pak jsme se ale zdrželi u (výborného) oběda na náměstí a nestihli vlak podle plánu. A protože nás nijak obzvlášť nelákala představa strávit v Chemnitz další dvě hodiny do dalšího vlaku, zaimprovizovali jsme a rozjeli se nakonec úplně jinam. Zakoupená jízdenka nám umožňovala cestovat celý den po Sasku s regionálními vlaky, jak se nám zlíbí a tak jsme se ocitli ve Freibergu. V malebném městečku mezi Chemnitz a Drážďany.
Hned ten víkend se pak v Lipsku konal pouliční festival, v podstatě jeden velký blešák, kde jste mohli koupit všechno od dětského oblečení přes staré knihy, nábytek až po retro foťáky a ručně vyráběné šperky. Ulicí proudily zástupy lidí, v industriálních prostorech bývalé továrny se vystavovaly a prodávaly fotografie a obrazy, skrze to všechno zaznívala hudba pouličních muzikantů a dj, počasí bylo jedním slovem báječné a nálada kolem ještě lepší. Pro představu pár fotek (bohužel tentokrát ne mých).
Zdroj: Karl-Heine-Boulevard
Velkou říjnovou událostí v Lipsku, kterou nemůžu opomenout, je každoročně tzv. Lichtfest. 9. října se tu slaví výročí revoluce roku 89. Tady to totiž tehdy pro NDR začalo. Z pravidelných pondělních modliteb v Nikolaikirche se to pomalu změnilo v poklidné demonstrace, 9. říjen byl rozhodující den, kolem 70 tisíc protestujících lidí v centru města, policie nezasáhla a pak už šlo všechno jako domino. Letošního "Festivalu světel" se podle odhadů účastnilo kolem 200 tisíc lidí. Centrum bylo zcela uzavřeno pro automobilovou a hromadnou dopravu. (město bez aut, to bylo něco perfektního!) A my si tak mohli projít celou trasu, jakou se šlo tehdy v roce 89. A popíjet pivo, potkávat kamarády, nechat se unášet krásou místního baletního souboru, jít po tramvajových kolejích a nestihnout ani třetinu programu, protože to jednoduše nebylo možné zvládnout. Zkrátka takový jeden obrovský pouliční večírek.
A pak už to začalo. Semestr. Ten tady v Německu začíná až v polovině října. Pro mě to tentokrát už ale neznamenalo ani tolik začátek přednášek a seminářů (kromě dvou kursů němčiny), jako především začátky kursů ruštiny a češtiny, v nichž působím jako pomocná síla. V kursech ruštiny zatím neučím, ale v kursech češtiny se s učitelkou o hodiny dělím a zpravidla dvakrát týdně výuku vedu a musím říct, že je to úžasná zkušenost. Do té doby jsem si pořádně neuměla představit, jaké je to učit cizince svůj vlastní jazyk. Ono je totiž něco jiného tím jazykem od dětství mluvit a na druhé straně umět pak vysvětlit i věci, o kterých jste jako rodilý mluvčí nikdy nepřemýšleli. Ale moc mě to baví a s každou další odučenou hodinou je to lepší a lepší.
Hned z prvního hodiny jsem si odnesla docela vtipnou historku: Hodina češtiny na německé univerzitě, učitelka se snaží v ČJ vysvětlit slovo "nejvlivnější". Učitelka: "Vladimír Putin je vlivný muž. Ma velkou moc." Německý student to přeloží: "Der böse Mann." (Ten zlý chlap.)
Tento týden jsem zastupovala učitelku, která byla s pokročilými studenty na exkurzi v Pardubicích, a mohla jsem si tak na univerzitě poprvé užít výuku jen "na vlastní triko" . Začátečníci jsou moc šikovní, statečně bojují s "ř" i se skloňováním. A začínají pěkně mluvit.
V pondělí to mohlo začít!
Na konci října jsem ještě stihla menší návštěvu doma. Tentokrát jsem nejela jako vždy autobusem, ale vlakem. A musím říct, že cesta přes německou a českou část Saského Švýcarska je něco nádherného. Vlak se šine údolím podél Labe a ta krajina je až pohádková. Byla jsem v té chvíli ráda, že sedím v kupé sama, protože jsem měla po celou dobu nos přimáčklý na okně a pořád jsem opakovala, jak je to krásné. Opravdu doporučuju vyměnit aspoň jednou levnější (a nudnější) cestu autobusem za (o trošku dražší) cestu vlakem. Nezapomenutelný zážitek. Že to zní přehnaně? Však víte, jak miluju vlaky! Navíc z Drážďan jsem až do Brna jela jedním vlakem a v kupé se za tu dobu vystřídala řada zajímavých lidí. Cesta domů na Vánoce by mohla být znovu krásným zážitkem, třeba už nebudou lístky na autobus :)
Aby nebylo Saského Švýcarska málo, vydali jsme se tam hned po mém návratu z ČR na výlet. Listopadový větrný den, kilometry v nohách, skály a krásné výhledy.
Labe jako už to německé Elbe se klikatí údolím na západ.
Mám toho na srdci tolik, co bych vám ráda ještě pověděla, ale protože vás nechci zcela zničit mými projevy grafomanie, vezmu to teď už jen stručně (aspoň se o to budu snažit) v bodech.
- Kolo a Lipsko! To je nerozlučná dvojice. A tak už i já konečně nasedla na kolo a brázdím na něm lipské ulice a silnice. A baví mě to čím dál víc. Užívám si tu svobodu a rychlost, to, jak svištíte po městě, nebo jak je to město pro cyklisty přátelské, když není udělaná přímo cyklostezka na chodníku, tak je tu téměř vždycky aspoň pruh pro cyklisty, ti tu mají dokonce i vlastní semafory. Mám ráda to svoje (zapůjčené) staré NDRácké kolo, které se sice tváří, že by potřebovalo vyměnit všechno od sedátka po duše, ale jezdí se na něm náramně, má vzadu košík a vpředu krásný zvoneček.
- Lipský balet! Ano, přiznám se bez mučení, vypěstovala jsem si tu pěknou závislost. Ale nevypěstujte si ji, když máte možnost chodit na vyhlášený baletní soubor za 8 Eur a sedíte v první nebo druhé řadě, kde stojí lístky normálně kolem 60 Eur. Díky tzv. Juniorcard si totiž lidi mladší 28 let můžou koupit 45 min před představením lístky (pokud jsou ještě volná místa) za oněch 8 Eur. Snad netřeba komentovat fakt, že jsem za poslední měsíc byla na baletu čtyřikrát, z čehož na jednom představení dokonce dvakrát. Ale třeba pochopíte, když se podíváte na krátkou ukázku z Ein Liebestraum, Mozartova Requiem nebo naprosto úchvatného a netradičního Decadance. Příští týden se chystáme na Rachmaninowa a už se nemůžu dočkat, kamarád po včerejší premiéře nemohl nalézt slov :)
- Baví mě, jak mi jednoho dne někdo řekne, že si myslel, že jsem Němka podle toho, jak mluvím, pak někdo jiný zas, že mám ruský přízvuk anebo když zní někomu čeština jako japonština. A taky kamarád, který mi s pobavením sdělí, že mám úplně německé vlastnosti (pilnost, dochvilnost, pořádnost, rozumnost). Haha, to jo :)
- A mám moc ráda ty neděle tady. Jak jsou zavřené obchody. A lidi jsou venku, donedávna ještě v parcích, na kolech, u jezera, teď se pomalu přesunuli do centra na vánoční trhy. Minulou neděli bylo tak slunečné a na listopadové poměry teplé počasí, že jsme s kamarádem seděli venku před kavárnou dokud sluníčko nezapadlo. V neděli tu vládne taková klidná a líná nálada, je cítit na každém kroku a to se mi líbí. Protože neděle, jak fascinuje jednoho studenta češtiny, je přece od slova (nic) "nedělat". A tak obyvatelé Lipska v neděli nic nedělají
buď v parku
nebo na louce
nebo na vodě
nebo třeba u jezera.
Teď už se tady ale všechno začíná ladit do vánoční atmosféry, v úterý se otevřely trhy a centrum města je tak každý večer zcela zaplněné skupinkami dobře naladěných lidí, kteří pořád něco pojídají, smějou se a jsou lehce ovínění všudypřítomným svařákem. O tom už bude ale příští článek. Dnes jedeme s kamarády do malebného Erfurtu. Loni jsem tam pila ten nejlepší a přitom nejlevnější svařák ze všech, co jsem měla.
Přeji krásný víkend!
