Předposlední lednovou sobotu jsme se spolu s dalšími zahraničními studenty vydali na exkurzi do bývalého koncentračního tábora Buchenwald. Exkursi pro nás zorganizovali němečtí studenti. Fotek mám jen pár, nepíše se o tom taky zrovna lehce, ale zkusím se s vámi aspoň o pár dojmů podělit.
Koncentrační tábor Buchenwald se nachází ve spolkové zemi Durynsko (Thüringen), jen asi devět kilometrů od Výmaru (Weimar), dnes nazývaného německým městem kultury.
Buchenwald byl postaven v červenci 1937 uprostřed rozlehlého lesa, který do té doby sloužil obyvatelům Výmaru jako místo pro odpočinek. Odtud i název - Buchenwald znamená v němčině "bukový les". Tábor sice nebyl vyhlazovací, ale i tak tu každý den lidé umírali, ať už na následky těžké práce, katastrofálních životních podmínek, hlad, nemoci nebo byli umučeni, popraveni. Za celou dobu existence tábora prošlo jeho bránou 240 tisíc vězňů, z nichž 56 tisíc tu zahynulo. Mezi vězněnými bylo i přes sedm tisíc českých a slovenských politických vězňů, přes osm stovek tady zemřelo.
Z původního tábora se dochoval jen zlomek budov a zařízení. Část byla vybombardována spojenci, některá stavení se rozebrala v padesátých letech, kdy docházelo ke znovuobnovení městské zástavby v poničeném Výmaru, a jelikož v celém Německu byl tehdy akutní nedostatek stavebního materiálu, hodilo se všechno, z čeho se mohlo stavět.
Tak jako má Osvětim, ale také Dachau, Sachsenhausen či Terezín své "Arbeit macht frei.", je na vstupní bráně v Buchenwaldu taktéž heslo, při němž člověku přeběhne mráz po zádech. "Jedem das Seine." - "Každému co mu patří." U vstupu do koncentračního tábora to zní opravdu neskutečně cynicky. Ještě absurdnější je ale fakt, že citát pochází původně z Římského práva, starověkého právního systému, kde tím bylo myšleno, že každému má být měřeno stejně, že zákony platí pro každého stejně, že se nemají dělat žádné rozdíly, ať už na základě původu nebo společenského postavení. Cítíte to? Tu šílenou absurdnost, s jakou tento citát nacisté použili na místě, kde byli nevinní lidé mučeni, trestáni a popravováni?
V areálu tábora je umístěna památeční deska věnovaná lidem, kteří v táboře zahynuli. Na desce jsou vyjmenovány národy, jejichž příslušnici se stali oběťmi koncentračního tábora Buchenwald. Ve třetím řádku zdola můžete najít i Čechy. Část desky s nápisy je stále zahřívána na teplotu lidského těla, jako symbol toho, že jsme všichni stejní, že máme všichni stejnou tělesnou teplotu, že jsme všichni lidé, všichni bez rozdílu. Podle mého krásná a všeříkající symbolika.
Absurdní
Absurdní. Napadá vás k tomuto tématu jiné výstižnější slovo? Jak slovy pojmenovat třeba skutečnost, že příslušníci SS, kteří zde působili, posílali domů zvesela pohlednice s idylickými obrázky a nápisem "Srdečné pozdravy z Buchenwaldu", to vše na pozadí oněch známých dvou písmen S vyvedených do tvaru blesku a německé orlice. Nebo když hned vedle ostnatých drátů vymezujících koncentrační tábor zřídili pro své děti menší zoologickou zahradu. O zvířata se museli starat vězni z tábora. A takových absurdit by se našla celá řada.
Epilog ubrblané moralistky
Nakonec mi dovolte menší povzdechnutí a zdvižené obočí. Jsme v bývalém koncentračním táboře. Nejsou tady žádné hromady lidských vlasů, dětských botiček či kufrů jako v Osvětimi. Nebyly tu žádné plynové komory. Přesto člověku není nejlíp. Postupně se mě začal zmocňovat vnitřní neklid, nebylo mi dobře na duši, pěsti zaťaté a pocit chladu i v mém teplém kabátě, psychika lehce roztřesená a tak mé reakce byly možné více vyhrocené, než by obvykle byly, ale je se čemu divit?
Přicházíme do jedné z mála zachovalých budov. Bývalé pitevny a krematoria. Oficiální označení pitevna skrývá skutečnost, že na tomto místě šlo především o to, dostat z mrtvých lidských těl maximum "použitelného materiálu", zkrátka zpeněžit, co se dalo, efektivita především. Vlasy, zlaté zuby, kůže... Světlá místnost, kachličky, pitevní stůl, vitrína s nástroji. A v té chvíli to přišlo. Lidi začali vytahovat své iphony, své chytré telefony a začali jak maniaci všechno fotit. Ve vedlejší místnosti na stěnách "náhrobní desky", které tam nechali umístit lidé, jejichž příbuzní v táboře zemřeli, ale nemají vlastně žádný hrob. Všechno fotíme! Pietní místo. Blesky z foťáků. Nejhorší mělo teprve přijít. Krematorium. Pece. Nechtěla jsem být "zbabělá" a celé té části od pitevny přes krematorium až po dvorek, kde se popravovalo, se vyhnout, ale nezastavovala jsem se na dobu delší, než jsem považovala za nutnou, nebo spíš na dobu delší, než jsem byla schopná snést, začalo mi těžknout srdce, nohy, celé tělo. A maniaci s foťáky v mobilech byli ve svém živlu. Nezlobte se na mě, snažím se opravdu hodně věcí pochopit, ale co pochopit nedokážu je skutečnost, že si někdo fotí pece v krematoriu v koncentračním táboře, že si je fotí v detailu. Můžete mi někdo říct, co pak ti lidi s takovými fotkami dělají? Dávají je na facebook, aby jim pak lidi dávali "líbí se mi", nebo to snad hodí na instagram s nějakým super filtrem nebo si to potom doma prohlíží doma na počítači? Vím, že jsem v některých věcech poměrně staromódní, ale není tohle už opravdu zvrhlé? To neustálení focení všeho, to už je fakt diagnóza.
K mému psychickému rozpoložení nepřispělo ani to, že se někdo nahlas chechtá na pietním místě, kam chodí příbuzní obětí. Nebo když si všichni musí sáhnout na onu památeční desku, která je vyhřátá na teplotu lidského těla. Kolik by to asi mohlo být, že? Jaký je to asi pocit? Tak si sáhněte na čelo nebo chyťte blízkého člověka za ruku. Dobře, lidé jsou zvědaví, tak si na tu desku sahejte, ale musíte přitom šlapat na kytky, věnce a stuhy, které tam přinesl někdo na památku zahynulých? Opravdu, "Diesneyland".
Nutno dodat, že tímto způsobem se samozřejmě nechovali všichni, ale stačí pár takových osob, a člověka to opravdu, navíc ještě v takovém těžkém rozpoložení, snadno vyvede z míry.
Informace, fotografie a jiné
Když se vrátíme ke koncentračnímu táboru jako k památníku, pro další informace doporučuji podívat se na oficiální stránky KZ Buchenwald. Je tam k přečtení spousta informací. Nemyslím si, že by bylo příliš přínosné, kdybych je sem přepisovala. Za sebe jsem vám chtěla zprostředkovat své dojmy, faktické informace hledejte tady:
Stránky jsou v němčině, angličtině a francouzštině. Čeština bohužel chybí.
I bez znalosti cizích jazyků si můžete prohlédnout výstavu fotografií, kterou jsme si v Buchenwaldu s kamarády prošli. Jak jsem zjistila, je možné ji zhlédnout také online.
Musíte však počítat s tím, že vám poté asi nebude úplně nejlíp, já si tehdy u posledních fotek říkala, že jsem ráda, že jich tam není víc, že bych další fotografie už nezvládla. Byla jsem unavená jako po probdělé noci.
Jejich zhlédnutí ale opravdu stojí to za to. Před černými listy naší historie bychom určitě neměli zavírat oči, a ačkoliv už jsem na toto téma viděla mnoho fotografií, dokumentů a filmů, našlo se tady hned několik obrázků, které mě zarazily.
Schwarz auf Weiß, aneb Černé na bílém
Při cestě do Buchenwaldu jsem si nemohla nevzpomenout na exkursi do Osvětimi před několika lety. Po nějaké době jsem o tom napsala článek. Pokud by vás to zajímalo, můžete si článek stále na studentském portálu Lemur přečíst.
Zajímavé rozhlasové pořady si můžete poslechnout také na webu Českého rozhlasu. Ačkoliv se netýkají Buchenwaldu, za pozornost určitě stojí.
Silnější než strach - online do 23. února
Udušená vzpoura - online do 2. března
